Na svátek sv. Štěpána hospodáři dávali světit oves koním, ale žehnalo se i obilí pro lepší úrodu. Tento obyčej je doložen již z 15. století. Svěcení ovsa bylo obřadem církevním, který byl věřícím schválen i pražskou synodou. Zvyk byl mnohde zachován i v 19. století, kde je o tom zmínka ze Slezska „Na Morávce a v Dobré po velkém náboženství světil kněz oves, jejž synci měli v šátkách. Posvěcený oves rozděloval se do ovsa, jenž na jaře se seje.“
Také máme zaznamenanou selskou pranostiku z r. 1710: „Máš-li koně, toho nemeškej, oves koníkům světiti dej.“ Požehnané zrno pak sloužilo jako magický prostředek: házelo se na koně, posvěcený oves přidaný do píce měl koním upevnit sílu a zdraví, zrno přidávali zemědělci k semeni určenému k jarnímu setí.
Obilné zrno v křesťanském výkladu symbolizuje šíření křesťanství jako nového života, který po setbě vzklíčí. Svěcení ovsa svádělo mládež k tzv. „štěpánování“, neboli házení zrním. Když kněz šel po kostele na sv. Štěpána, aby kropil oves svěcenou vodou, házeli na něho hrstmi ovsa, prý na památku kamenování sv. Štěpána. Nejčastěji, ale házeli hoši oves po děvčatech, tato zábava byla oblíbená zejména v jižních Čechách, v okolí Krumlova. „Z rána na sv. Štěpána naplní si hoši kapsy připraveným ovsem a ječmenem a na cestě hledí se přitočiti k děvčatům. Obyčejně jde několik hochů spolu, obstoupnou si vyhlédnuté děvče a házejí jí hrst zrní ve tvář, aby prý byla červená, zdravá, obratná a hezká, aby se vdala snadno, a brzy. Děvče bránící se zčervená ještě více než od zrní metaného. Po službách Božích hoši vyjdou dříve z kostela a metají opět zrní všem dívkám v tvář, dokud zásoba v kapsách jim vystačí“.
