Po Barboře (4.12.) a Štědrém dnu přicházíme k třetímu nejvýznamnějšímu "kritickému" dni prosincových pranostik, který je však pokud jde o jejich počet jasnou jedničkou. Nejznámější rčení, které uvádí F.L. Čelakovský je: "Lepší Vánoce třeskuté než tekuté." Jistě s ním všichni souhlasíme, ale v posledních letech jde o nesplněné přání (Jan Munzar takto popisuje počasí v 70. letech 20. století) a dále si však neškodí uvědomit, že nářky nad nepodařenou zimou nejsou jen záležitostí současníků. (další upravené texty jsou také z knihy od Jana Munzara, Medardova kápě)
Karel Čapek např. připomíná, že na leptech T. F. Šimona (1877-1942) je Praha dočista zasněžená. Ani vánoční obrázky Josefa Lady si nedovedeme bez sněhu a mrazivého počasí dobře představit. Dokonce i zasvěcený kronikář staré Prahy Ignát Herrmann (1854-1935) ve svých vzpomínkách o Vánocích napsal: „Kam to s námi stará zeměkoule zatočila? Či zdá se mi jen ve vzpomínce, že před půl stoletím (1870) bývaly Vánoce jinaké, než byly letošní, a ještě mnohé z posledních let, ba celých desetiletí? A přece. . . Vidím ty dávné staré Vánoce ve sněhu nejen sám, vidí je se mnou i všichni staří pamětníci. Napadlo nám na ty krásné svátky sněhu, že jsme se v něm brouzdávali po kolena, a pak ráno na Boží hod uhodil třeskutý mráz, že jsme se z vánočních gratulací a procházek vracívali s ozáblýma nohama a s rukama zdřevěnělýma, třebaže jsme na nich měli tlusté vlněné rukavice, a do toho božíhodového mrazu svítilo z jasné oblohy slunce, až se srdce smálo, třebaže se pod jeho nehřejnými paprsky taky zimou tetelilo.“ (1920)
