Hotařům a vinařům vůbec v jejich nelehké práci pomáhaly i nadpřirozené síly, strážní duchové vinic. Ve starém Řecku to samozřejmě býval bůh vína a nespoutaného veselí Dionýsos, který se proměňoval do podoby kozla. Snad právě proto i pozdější kultury zpodobňovaly ochránce vinic v kozí podobě. Sošky koz provázely už ve 4. a 3. tis. obyvatele Hradiska u Kroměříže či Bošovic. Podivné zvíře mělo dokonce dvě hlavy, snad aby lépe hlídalo.
Hroznová koza s celou svou rodinou má tedy velmi staré a vznešené příbuzenstvo. Protože starořecký bůh Dionýsos na sebe brával podobu kozla, tak ho jeho otec Zeus proměnil v kůzle, aby ho ochránil před zlobou bohyně Héry, nebo v kozla, když bohové prchali do Egypta před zuřivým Tyfónem. V některých řeckých vínorodých krajích stávala uprostřed vinic bronzová socha kozla, která měla révu chránit před škůdci a chorobami.
Kozu nebo kozla jako vtělení boha úrody znali od pradávna v německých zemích, ve Švýcarsku, Rakousku, Norsku, Estonsku, v Čechách i jindy. Tak se v popisu tamějších starých zvyků setkáváme s Obilnou, Žňovou, Ovesnou či Hrachovou kozou.
Do této společnosti bezesporu patří i jihomoravská Hroznová (Vinná) koza a Hroznový kozel. Jejich pojmenování je překladem nářečního Weinbagoass a Weinbabock, neboť vinařství na Znojemsku i v sousedních vinařských oblastech bylo téměř výhradně záležitostí Němců. Vyprávění a pověsti o svérázné kozí rodině a jejích povedených kouscích jsou situovány do jižní části Znojemské vinařské oblasti, především do okolí Vrbovce.
„Tam, kde mezi vinohrady plyne řeka Dyje,
tam Hroznová koza s kozlem a s rodem svým žije.
Tam, kde září slunce zlaté v modré nebes báni,
tam kozí rod zajišťuje vinné révy zrání.“ (hymna spolku)
Vinobraní, to jsou vinařské žně. Všechno, co má ruce a nohy, pomáhá sbírat. I děti nemusely do školy a přikládají ruce k dílu. Když některý sběrač narazil na hlavu se zvlášť krásnými hrozny, volal na ostatní: „Podívejte, Hroznová koza nechá pozdravovat!“ Stávalo se, že sběrač některé hrozny i při největší pozornosti přehlédl. To se pak říkalo, že ho Hroznová koza na chvíli oslepila, aby něco zůstalo pro ni a pro její děti. Staří vinaři nechávali hrozny viset záměrně, aby byla koza spokojená.
Asi týden po vinobraní se vinice otevřely a chudina a děti mohly vyrazit na paběrkování. Všechno, co zůstalo viset (co koza nepobrala), si mohli odnést nebo sníst. Hned po vylisování hroznů vtrhl do sklepa Hroznový kozel se svým potěrem, aby udělali z moštu víno. Jak to mohou dokázat, nevěděl nikdo, jen to si vykládali, že při tom musí nepřetržitě skákat, bouřit a vůbec divoce řádit. Také se šuškalo o boji kozla se zemními duchy, kteří to všechno chtějí zmařit. Jak prudce a bouřlivě ten boj probíhal, se někdy dalo slyšet i zvenčí, ale dovnitř se nesmělo, neboť kozel prý nesnesl, aby ho při práci nebo boji kdokoli pozoroval. Opovážlivci, který se během kvašení odvážil přece jen do sklepa sejít, se okamžitě začala plést pod nohama kůzlata, kozel se na něj vrhl zezadu, zhasil mu svíčku a sevřel mu hrdlo tak silně, že pokud rychle nevyběhl ven, padl mrtev k zemi. Tato poněkud drastická interpretace měla varovat před nebezpečím otravy kysličníkem uhličitým, který se při kvašení vína uvolňoval.
Když je víno hotovo, odtáhne kozel se svými zpět do vinic a tančí s Hroznovou kozou radostí, že zemní duchové byli poraženi a že se dílo podařilo. Když vítr zvedl podzimní mlhy, mohli jste je spatřit, jak skáčou a radují se, a za větrných nocí až do vsí doléhal z vinic jejich veselý mekot. Když se unaví, vklouznou do sklepů a dopřejí si tu jeden, tu dva hlty vína. Možná vám bude někdo tvrdit, že se víno odpařilo nebo vsáklo do dřeva sudů, ale my víme své, že?
Ve dnech mezi vinobraním a svatým Martinem bývalo zvykem obdarovat dobré přátelé Hroznovou kozou. Železná nebo dřevěná kostra, pokud možno s pravými kozími rohy a ocasem, se bohatě ozdobila ovocem, barevnými vinnými listy s hrozny, břečťanem, brčálem, květinami a barevnými fábory. Taková Hroznová koza měla přinést do domu obdarovaného štěstí a zdraví.
Hroznová koza přežívá i s kůzlaty zimu ve vinohradech. Všem zbělal kožich, aby nebyli na sněhu příliš nápadní, a vůbec o nich není v tomto ročním období příliš slyšet. Hroznový kozel vydal na podzim hodně sil, a teď odpočívá v teplé stáji. Do vinohradu se vrátí až na jaře.
Našli jste v článku chybu, nesrovnalost nebo máte zajímavé doplňující informace? Napište nám prosím na email info@ceskezvyky.cz
zdroj: archiv Antonín ViK a kniha od Jiřího Svobody „O znojemské věži a jiné pověsti“, I. díl, vydalo nakladatelství SWAN s.r.o. ve Znojmě roku 2000)
vyobrazení: ilustrace, autor neznámý
fotografie: Jedna z prvních akcí Spolku přátel Hroznové kozy. Ten sdružuje přátele dobré zábavy, vína a vinařských tradic. Vše ve spojení s hroznovým kozlem, kozou a jejich kůzlaty. Vznikl před 17 lety ve Znojmě a čítá na 50 členů (foto z roku 2021)
