V dušičkovém čase nebylo cizí našim předkům dlabání zeleniny ani výslužka pro sousedy. Etnolog Václav Holas doplňuje: „Řadu zvyků, které jsou dnes spojovány především s anglosaským pojetím, můžeme v nějaké formě vidět i v historii českého venkova. Třeba dlabání obličejů do řepy a vystavování takzvaného bubáka do oken a světnic." V oblasti středních Čech je zaznamenal například i profesor Čeněk Zíbrt a popsal v díle „Staročeské obyčeje, pověry, slavnosti a zábavy,“ které vyšlo v roce 1889. Také uvádí tradici, která může připomínat dnešní koledování dětí o něco dobrého. V dušičkový čas byli lidé už od středověku nabádáni i ze strany církve ke štědrosti. „Housky, pečivo zvláštní podoby nebo chleba rozdávají se na venkově dodnes, kdož do kostela jdou, žebrákům a chudým, před kostelem nebo hřbitově stojícím,“ píše Zíbrt. Almužna měla jednak ulevit hříšným předkům v očistci a pro ty další, kteří žili ctnostně, byly almužny signálem, že jejich potomci žijí tak, že se za ně nemusí zemřelí stydět.
Dušičky měly i své trochu děsivé pečivo, zaznamenal ho Jan Hanuš v knize z roku 1860 nazvané Pozůstatky pohansko-svátečných obřadů slovanských. „U nás píkají pečiva dvojího druhu, jednou jsou housky, kosti svatých zvané. Hnátům zemřelých přes kříž položeným podobné,“ uvádí autor. V dušiškový den chodily děti s koledou i u nás: „Kdy nejmladší generace chodí od domu k domu a žádá se po selce něco k snědku“. Tento zvyk popisuje i autor Karel Procházka v titulu z roku 1910 Lid český: „Na Všechny svaté v některých krajích hospodyně pékávají rohlíky a chudší děti ze vsi chodívají ráno do statků kdež pomodlivše nebo zazpívavše žádají na hospodyni rohlíků,“ stojí ve spise. V jižních Čechách ještě na počátku 20. století chodili koledníci na Dušičky prosit o toto pečivo.
