Již v roce 1911 se psalo: „Dnes už žádný vzdělaný venkovan nevěří těmto (níže uvedeným a mnoha dalším) pověrám. Mnohé obyčeje, z nichž některé jsou ovšem zcela chvályhodné, jako např. mytí a čistění ve dny svatého týdnu. Zachovávají se již prostě jen ze zvyku, ne snad proto, že by jim byl přičítán význam jako v dobách dřívějších. Nejeden obyčej změnil se úplně již v oblíbenou zábavu mládeže, zejména třesení stromem, hádání budoucnosti atd. Proto můžeme s dobrým svědomím uveřejniti zde hrstku zajímavých obyčejů pověr a pranostik, jež úzce jsou spjaty se dny pašijového týdne.“
- Aby se uchránili před nemocemi, zejména před osýpkami a zimnicí, vycházejí staří, mladí před východem slunce k proudivé vodě a myjí se. Místy nabírají při tom tajně pramenité vody a věří, že má zvláštní moc a vydrží po 30 dní stále čerstvá a čistá. Kdo nabírá vodu, nemá s nikým mluviti, ani nesmí potkali bábu, jinak by pozbyla voda své moci. (Neděliště)
- Je-li na Zelený čtvrtek ráno rosa, vycházejí lidé, mající bradavice před východem slunce do záhrady a otírajíce bradavice o zrosený trávník, třikráte říkají: Jeď, koníčku, jeď, — bradavici smeť! a zbaví se prý nemilých výrůstků. (Rovensko.)
- Podobně jako když se na jaře poprvé objevily vlaštovky, umývala se marnivá děvčata, a dokonce i chlapci, v kalužích (hnojůvce), aby prý na tváři nedostali pěhů (pihy). (Záhlinice, Kroměřížsko)
- Ráno při vstávání se mělo stoupnout na železo a pak vás neměly bolet nohy po celý rok.
- Několik zrnek syrového hrachu se pojídá proti bolesti zubů.
- Na Hořicku se zase povídalo, že koště v tento den bez smlouvání koupené sloužilo k vymetení domu, smetí se smetlo na hromádku a spálilo se. To prý přináší štěstí.
- V Mlazovicích vezmou hoši dva kameny, vhodí je do ohně a pokropí svěcenou vodou. Potom je vytáhnou a házejí jimi: Kdo dohodí nejdále, bude prý v tom roce šťasten; kdo dohodí nejméně, toho potká neštěstí; komu se vysmekne kámen z ruky, zemře prý do roka.
- Které děvče chce si milého připoutati, chytí o Zeleném čtvrtku žábu a vybere z ní háček, zašije jej milému nepozorovaně do šatu. Stačí prý i pouhé dotknutí jim.
- Kdo se chce uchrániti před „určením“, položí navečer kousek bílého plátna do zahrady, kde jej nechá přes noc. Když pak ráno na Velký pátek jde do zahrady, aby se do východu slunce pomodlil, utře se tím poroseným plátnem v obličeji a nikdo ho prý po celý rok neuhrane. (Nový Bydžov.)
- Na Zelený čtvrtek zachovává se starodávný zvyk, v domácnostech čistiti a vymetati, zvláště světnice do východu slunce, pak se vykropí svěcenou vodou, aby nebylo svárů v domě po celý rok.
- V Hoř. Štěpanicích i jinde vynášejí smetí na pole a doufají, že tím vyženou všechnu neřest a havěť z domu, navždy.
- V Kněžicích a okolí ulomí tři proutky z jakéhokoli stromu, jen ne holou rukou, nýbrž ovinutou bílým šatem, a metou jimi, aby se nedržela žádná neřest a havěť ve stavení.
- Pověrčiví lidé pálí smetí na ohništi, aby se nedržel ve stavení obtížný hmyz; švábi, rusi a jiná neřest vymizí prý dočista.
- Na zelený čtvrtek hospodyně často vstávaly, aby měly zameteno ještě před východem slunce. Smetí odnášely na křižovatku za humna, aby se nedržely ve stavení blechy.
- Někde uříznou do východu slunce tři vrbové proutky a šlehají jimi v každém koutě světnice; přitom říkají: »Ven hosti — bez kostí!« Tím prý vypudí šváby i rusý ze stavení. (Nový Bydžov.)
- Na Hořicku bývalo zvykem, že na Květnou neděli posvěceným klokočovým proutkem šlehali po podlaze a peřinách, a tak vyháněli blechy volajíce: „Ven hosti – bez kosti.“
zdroj: archiv Antonín ViK, J. Košťál - Podání prostonárodní a dílo Čeňka Zíbrta
