Bylo sv. Medarda. Po studeném máji přišel teplý červen a radost byla podívat se do kraje. Sena se již sklízela. Voněla z vyhřátých luk, kde kladla se vrstvou podle vrstvy. Obilí dozrávalo. Zpříma stálo na polích a jen dlouhými, plnými klasy se sklánělo. Místy jím promodrávala chrpa a červenal se mák, při mezích vinul se zarůžovělý svlačec, ale jen místy. Koukole marně bys hledal. V horách seli ještě len a dole v kraji již připravovali stodoly pro sklizně. Sýpky větrali a přehazovalo se obilí.
V lese nastaly probírky. Probírali souše a vývraty, s mladším sváželi sena a vyklučovali pařezy.
Chystali se k honům. Na rybnících vysekávali v rákosích průstřely. Čekali hojnost kachen i koroptví. Počasí bylo teplé, až horké, před Medardem minul čas bez deště a bylo se tedy nač těšit. To všechno bystře pozoroval sedlák Koňadra. Měl dost polí i luk, za bažantnicí náležel mu cíp lesa a procházel-li krajem a viděl toho požehnání ze všech stran, zamnul si spokojeně ruce, přitáhl klobouk k levému uchu a notně zadýmil.
Ale někdy přelétl jeho čelem mráček. Obočí se stáhlo, na čele naskočily vrásky a zrak mimovolně zaměřil k obloze. Jediné, čeho se v životě Koňadra bál, byly kroupy. Věděl, co umí. Všechna práce přičinlivých rukou v okamžiku mizí pod jejich strašlivými údery. Jich se lekal, ač jeho pole dosud nepostihly. Před lety sebraly mu kus ječmene u lesa, jen tak pruhem kroupy táhly, a již to pocítil. Což kdyby tak . . .
Koňadra ani nechtěl domyslit. Zadíval se znovu na dozrávající obilí, hrdě vztyčené na polích. Cítil v hrudi zvláštní hřejivý pocit s vědomím, že kus rodné země náleží jemu, jím je pěstěn, jím chráněn a milován. Byla to pýcha dobrého člověka, pramenící z poctivého vědomí a poctivé práce.
Bylo po poledni. Koňadra se vrátil znaven z pole a dával čeledi rozkazy. Chtěl toho dne sklidit řepku a vyset něco kukuřice pro krmení. Část čeledi pracovala s najatými lidmi na polích. Co dával Koňadra rozkazy, zpozoroval, že se poněkud setmělo. Nevěnoval tomu pozornost. Nařizoval zrovna, aby v lesní školce trávu vypleli a přeškolkované sazečky zalili, když dvorem zatočil se pojednou vítr. Zvířil prach, zdvihl v chumáčích odpadky sena a otevřenými vraty proběhl na náves. Koňadra pohleděl k obloze. Na čele mu naskočily vrásky a obočí se stáhlo, že tvořilo pod čelem jednu dlouhou čáru. Přes slunce vinul se obláček. Na obzoru kupila se řada jiných, menších a na pohled nevinných. Zavál trochu chlad, ale hned zase proskočilo slunce.
„Jen aby z toho nic nebylo,“ pravil Koňadra sám pro sebe. „Pantáto, vyjedeme?“ ptal se mladší čeledín Koňadry, vida ho zamyšleného. Stál na žebřiňáku bos a v rozhalené košili, široký slamák na hlavě a v ruce držet opratě. Pár nepokojných koní netrpělivě hrabal kopyty do tvrdé půdy. „Počkáme,“ řekl Koňadra. „Kdyby bylo třeba zajet na luka, abys nebyl daleko. Nějak se to kaboní,“ mluvil starostlivě. „Baže, kaboní, pantáto,“ přisvědčoval čeledín. Díval se teď i on k obloze, zkoumaje bedlivě každý mráček. Vyrojila se jich nyní skoro záplava. Kupily se a slézaly a rychle postupovaly k slunci.
„Pantáto,“ zvolal čeledín, „hleďte tam. To jsou kroupy,“ a napřáhl bič směrem k bělošedému mraku, jenž v chuchvalcích stoupal nad obzor. „Cože? Kroupy?“ zvolal Koňadra a zajíkl se. Vytřeštěným zrakem hleděl směrem k bělošedému mraku a prsa se mu stáhla jako v křeči. „Ano, to jsou kroupy!“ křikl bezradně a zdvihl ruce nad hlavu. Malé obláčky zakryly slunce. Bělošedý mrak hrozivě stoupal a zdvihl se vítr. Koně ržáli, vyplašená drůbež zmateně pobíhala dvorem, krávy v stájích bučely. Hrušeň před statkem shýbala se až k zemi. Mračno prachu zahalilo vše. Silnicí ku vsi rachotily žebřiňáky, trakaře. Vše v mžiku proniklo v horečnatý chvat.
„Koňadro, Pánbůh s námi, jsou tu kroupy,“ křikl do dvora sousedův hlas. Hlas zalehl ve skučícím větru, volajícího ani Koňadra nespatřil. Jen se mihl podle statku a tratil se již někde v lukách. Koňadra stál, jak omráčen. Čeho se v životě nejvíce bál, teď nadcházelo.
„Tak co pantáto, vyjedeme?“ zvolal čeledín. Ta otázka vrátila Koňadru k životu. Věděl, že nemůže čelit přírodní síle, jen šílenec by meze chtěl klásti, ale chtěl zachrániti aspoň to, co se zachrániti dá. „Vyjedem,“ houkl skoro zoufale. Vyšvihl se na vůz, chytil opratě, škubl jimi, na ráz popustil a křikl „hý!“ Koně se vzepjali. Pozdvihli hlavy, roztáhli nozdry a se zježenými hřívami letěli v před. Koňadra třímal otěže pevně. Jel šílenou rychlosti, ale vedl koně tak jistě, že ani na výmolech neklesli. Stále se ohlížel zpět, pozoruje mrak. Ten zatáhl již celý obzor. Šeď nyní převládala, smutná šeď. Někde v dálce, již kroupy hučely. Slyšel ten zvláštní zvuk, šum až na dvě hodiny slyšitelný. V malé chvíli budou již hučet na „Zárubku“ a odtamtud mají k nim do vsi jenom skok. Pak budou bíti již do jeho. To vše letělo mu hlavou, jak nakládali. Pro sebe přece neschraňoval. Má však ženu hodnou, pracovitou a pět dětí... Z Koňadry lil pot. Rozedřené ruce byly plny prachu a špíny, cvrčkem z nich tekla krev, kdo by však teď toho dbal? Bělošedý mrak přerostl, již ostatní. Nastala skoro úplná tma. V dáli hřímalo temně a zhluboka.
Koňadra skočil znovu na vůz, čeledín za ním, švihl do koní a ty letěli, kopyty ani půdy se nedotýkajíce. Sotva žebřiňák až k zvrácení naložený vjel širokými vraty do dvora, blýsklo se a zařval hrom. Ozvěna válela se v mracích jak báječná obluda v džunglích pralesa.
Den zhasl a nastala noc. Všechno ztichlo v očekávání nastávající vlády živlů. Koňadra vešel do jizby s pevně zaťatými rty. Pět dětí sedělo kolem stolu, matka uprostřed. Ustrašeně vzhlédly k otci. „Rozsvět,“ řekl Koňadra významně k ženě. „Čekám jen na tebe, již jsem ji připravila,“ pravila. Vyňala hromničku, rozžehla, bledý svit šlehl jizbou a osvětlil pět plavovlasých dětských hlaviček. Na stole vedle hromničky ležel pecen chleba. Koňadra hleděl oknem ven. Zuby zatínal do rtů a ruce křečovitě svíral. Děti toužily po uklidňujícím otcova pohledu, ale ten se tomu pohledu vyhýbal. Sám se ho bál, vždyť nemohl k nim vzhlédnout zrakem úzkostí strhaným, jenž by místo útěchy všem vehnal slzy do očí. Děti nechápaly tohoto otcova jednání, rády by se k němu přitulily a vzkřikly: tatínku! A byly by se mu pověsily na krk, do nohou zapletly, ale což to bylo dnes možné?
Matka jediná chápala, co se mu v duši děje, a proto ani slovem neproťala jeho mlčení. Věděla, že myslí na děti, na ni a že na sebe při tom ani nevzpomíná. Jak ráda by se byla i ona k němu rozběhla, přitulila, jak hned by u něho byla volněji vydychla, vždyť v úzkosti ženině je jediné nejbezpečnější místo: mužova hruď. Ale ani ona si netroufala.
Pak hleděl Koňadra oknem stále sám. Ničeho neviděl. Vše bylo v tmách. Jen blesky svítily a hučel hrom. Koňadra, odstoupil od okna. Jizbu zalil fialový oheň, třeskla rána. „Už je to tu,“ vykřikl zlomeným, chroptivým hlasem. Neslyšel, jak žena za ním hlasitě zaštkala, jak děti se rozplakaly, viděl jen první těžké kapky, jak padaly z výše. „Co z nás bude?“ proletělo mu hlavou. Viděl zničenou úrodu, všechno kroupami rozbité a zatřískáno do země.
A jak se díval bezradně oknem ven, neslyše ani pláče dětí, nevida ženina pohaslého zraku, zřel, jak se jasní, vítr ustává, mraky se vzdalují. Nevěřil. Vyklonil se z okna ven. Nad „Zárubkem“ se nebe již modralo a vzduch byl plný vůně. Koňadra si z hluboka oddychl. „Přešlo to,“ řekl pohnutě a ohlédl se. Jizba byla vyjasněna. Děti se tulily k mamince, jež rozzářena hleděla na muže. Hromnička na stole uhasla. Venku se ozvala křepelka.
