Bylo sv. Medarda. Po studeném máji přišel teplý červen a radost byla podívat se do kraje. Sena se již sklízela. Voněla z vyhřátých luk, kde kladla se vrstvou podle vrstvy. Obilí dozrávalo. Zpříma stálo na polích a jen dlouhými, plnými klasy se sklánělo. Místy jím promodrávala chrpa a červenal se mák, při mezích vinul se zarůžovělý svlačec, ale jen místy. Koukole marně bys hledal. V horách seli ještě len a dole v kraji již připravovali stodoly pro sklizně. Sýpky větrali a přehazovalo se obilí.
V lese nastaly probírky. Probírali souše a vývraty, s mladším sváželi sena a vyklučovali pařezy. Chystali se k honům. Na rybnících vysekávali v rákosích průstřely. Čekali hojnost kachen i koroptví. Počasí bylo teplé, až horké, před Medardem minul čas bez deště a bylo se tedy nač těšit. To všechno bystře pozoroval sedlák Koňadra. Měl dost polí i luk, za bažantnicí náležel mu cíp lesa a procházel-li krajem a viděl toho požehnání ze všech stran, zamnul si spokojeně ruce, přitáhl klobouk k levému uchu a notně zadýmil.
