Povím ti o dušičkách. Zdá se mi, že jsem ti o tom ještě nepovídal nikdy, pravil mi otec můj, když jsme šli před několika lety o Všech svátých z požehnání. Byl také takový dušičkový den. Od Středohoří až za Smečno visely nad krajem mlhy jako temné, neprůzračné závoje a pod těmi mlhami bylo ticho, až dusné ticho — dušičkové. Na stromech listí už hnědlo a viselo dolů jako cáry na žebráku.
Před lety byl v naší vsi starý člověk, říkali mu Refunda. Jak se jmenoval, opravdu nevím, protože ho nikdo nikdy jinak nepojmenoval. Ale my se ho báli všichni, protože o něm povídali, že mnoho umí. A takových lidí, co uměli mnoho, se za mých let báli, ale vážili si jich. A Refundy si také vážili. Chodíval v uherských kamaších, na sobě míval starý vojenský plást, v tom plášti hluboké kapsy. Mohl obejít celou ves, a ty kapsy byly přece jen plny do póla. Ale na Vše svaté mu z nich krajíce vždycky čouhaly; ale nesnědl z nich ani jediného. K večeru šel na hřbitov, na každý hrob položil kousek chleba a když celý hřbitov obešel, usadil se ve zvonici na schodech. A když se šeřilo, bylo na hrobech černo, protože na všech seděly vrány a zobaly chléb.
