Povím ti o dušičkách. Zdá se mi, že jsem ti o tom ještě nepovídal nikdy, pravil mi otec můj, když jsme šli před několika lety o Všech svátých z požehnání. Byl také takový dušičkový den. Od Středohoří až za Smečno visely nad krajem mlhy jako temné, neprůzračné závoje a pod těmi mlhami bylo ticho, až dusné ticho — dušičkové. Na stromech listí už hnědlo a viselo dolů jako cáry na žebráku.
Před lety byl v naší vsi starý člověk, říkali mu Refunda. Jak se jmenoval, opravdu nevím, protože ho nikdo nikdy jinak nepojmenoval. Ale my se ho báli všichni, protože o něm povídali, že mnoho umí. A takových lidí, co uměli mnoho, se za mých let báli, ale vážili si jich. A Refundy si také vážili. Chodíval v uherských kamaších, na sobě míval starý vojenský plást, v tom plášti hluboké kapsy. Mohl obejít celou ves, a ty kapsy byly přece jen plny do póla. Ale na Vše svaté mu z nich krajíce vždycky čouhaly; ale nesnědl z nich ani jediného. K večeru šel na hřbitov, na každý hrob položil kousek chleba a když celý hřbitov obešel, usadil se ve zvonici na schodech. A když se šeřilo, bylo na hrobech černo, protože na všech seděly vrány a zobaly chléb.
Starý Refunda zpíval na zvonici.
Odpočiňte v pokoji, po boji věrné dušičky,
království nebeského dědičky ....
A když přezpíval, vytáhl z kapsy růženec a modlil se celičkou noc. Leckdy ho šli zkoumat, zdali na zvonici neusnul, plížili se kolem kostela jen po prstech, Refunda však nikdy nespal. A když zaslechl, že ho jdou špehovat, rozkřikl se na schodech, proč chodí budit dušičky a rušit jeho modlitbu. »A vy se, Refundo, nebojíte?« otázali se ho lidé, když chodil druhý den po vsích pro sebe. »Bodejť bych se bál,« odsekl a už se ho nikdo neptal, jak že to, že se nebojí.
A kde mu dali více pověděl také více. »To vám přijdou o půlnoci všecky ty dušičky ke mně, a to vám bývá šum, jako když se v Rejholku a v Černých dolech staré borovice rozvadí a hlavami jejich hvízdá vítr, a to hvízdání proniká až do kostí. Což jste to neslyšeli?« »Neslyšeli, Refundo.«
»Hm, hm, neslyšeli; ale kdyby nebylo mne a mých modliteb, to byste je věru slyšeli, protože by přišly k vám za okna.« — »A jak vypadají ty dušičky?« — »Jak vypadají — jako světélka. Které to světélko se třepetá jako hvězdička, ta dušička je v nebi, které svítí jako plamének, ta vyjde z očistce, co nevidět, a které hoří do modra, jako kdyby plakalo, ta trpí nejvíce.« — »A naše jste tam neviděl?« — Starý Refunda sklopil hlavu, ruku si položil na čelo, jako by se rozpomínal, potom se podíval na selku a řekl: »Od vás tam byly dvě modré a tři jako hvězdičky.« A selka si oddychla. Kde si ho uměli naklonit, všude pověděl, jak je jejich dušičkám.«
»A vy jste se ho nikdy neptal, tatíčku?« »Já byl tehdáž chlapec. Ale tvůj dědeček s ním byl za dobře. A dědečkovi Refunda vždycky pověděl, protože mu tak leckdy zašil plášť, poopravil beranici, olemoval vestu anebo dal kus sukna na záplaty.« »A jaké pak byly ty naše dušičky?« »Samá světélka, chlapče, a samé hvězdičky.« Otec na chvilku umlkl. Šli jsme do Květnice. A na Květnici od hřbitova je hezký vršek. Stařeček sedmdesátník musí zvolna, prsa oddychují tížeji a povídá se to nedobře. Já se ohlédl zpět ke kostelíku. Tak tiše vyzíraly z údolí a kolem něho ty kříže na hrobech, jako děti kolem dědečka s hlavou bělounkou, a za ním na stranách černé lesy, nad lesy oblaka a pod nimi prázdno, bez zpěváčka, jedině nad Mladinami zakroužilo hejno kavek a ty ještě odletěly hlouběji do lesů, daleko za Pozdeň.
»A Refunda chodíval o dušičkách na hřbitov každého roku a vždycky býval na schodech ve zvonici celinkou noc,« začal opět otec, když jsme byli nahoře. »Až jednou ráno nalezl ho zvoník na schodech s růžencem kolem prstů obtočeným, s hlavou svěšenou a rty polootevřenými, jako by zrovna doříkal »nyní i v hodinu smrti naší, amen.« — »Refundo, co to, že vy jste usnul?« zavolal na něho, došel po několika schodech k němu a zahýbal jím. Refundovi svezly se ruce níže, hlava sklesla skorém až ke kolenům, a zvoník nedošel už ke zvonům; horempádem běžel panu faráři povědět, že dnes vzaly dušičky Refundu s sebou.
A když šel průvod hřbitovem a všemi zvony vyzváněli, ležel Refunda tiše, s očima zavřenýma, v sepjatých rukou s růžencem, a pan farář pomodlil se za něho pod křížem zvláště »otčenáš«. — A lidé pro Refundu plakali, protože už jim nikdo nepoví, kde jsou jejich dušičky, protože tolik jako on nikdo neuměl a tolik odvahy, aby celou noc přemodlil se na hřbitově, neměl také nikdo. Dnes už by tomu lidé nevěřili, a kdyby jim Refunda řekl, že tam neviděl z celé vsi nikoho, bylo by jim to iedno, tak jedno, jako že bylo dnes požehnáni, po požehnání modlitby za dušičky a na těch modlitbách já, ty, z naší vsi několik a odjinud žádný.«
Byli jsme už v Hrachovce. Potkávali jsme žebráky a jeden si nám postěžoval se slzami v očích, jací nyní ti lidé jsou, že ani dnes jim nedají, že je všude zavřeno, jako by nevěděli, že, co dají dnešní den žebrákům, jako by to dávali dušičkám. Otec zakýval bělounkou hlavou a zdálo se mi jako by si byl zašeptal slova národní písně:
Kam jsou se ty časy poděly,
který v mej mladosti bejvaly,
už nejsou, už nebudou,
to trápí hlavu mou šedivou . . .
Už je také mezi dušičkami — první rok. Jsem od toho hřbitova, kde odpočívá, přes lesy, přes vrchy a přes vodu. A věru, kdybych mohl a šel se podívat na ten tichounký hřbitov kvílický, ač nevím třeba tolik, co věděl Refunda, kdo ví, zdali bych neuviděl třepetavou hvězdičku světlounkou, a nepoznal mezi tisíci, čí je to v ní dušička. Ba poznal bych, protože klečel bych na rově, na němž zelená se netřesk s barvínkem a sklánějí hlavinky uvadlé »Václavky«, a protože poletovala by nizounko nad hlavou mou a povídala by mi pohádky, ale ne takové, jako když jsme spolu žili v prostinké chaloupce — poznal bych tě, protože bys mi šeptala zvěsti o věčnosti, ty dobrá, milá, drahá dušičko!
Zdroj: Václav Beneš Třebízský (1849, Třebíz – 1884, Mariánské lázně), Z rodné chaloupky, 1921, sebral Karel Václav Rais
vyobrazení: obraz: Adolf Liebscher (1857, Praha – 1919, Potštejn) a další dvě ilustrace z téže knihy, autor Viktor Oliva (1861, Nové Strašecí - 1928, Praha)
