Ze vzpomínek na život ve vesnické škole: denní jídelníček, společné večery, draní peří a večerní modlení (kolem roku 1860)
Život v naší rodině (osm dětí) byl pravidelný, hodinami přesně odměřený. Malé děti spávaly ráno déle, matka a sestry vstávaly často ještě za tmy, jak toho domácí práce vyžadovaly. Otce (učitel) a starší bratry a později ovšem i mne často kostelní služba záhy volala z lože.
Snídalo se o sedmé, obědvalo o dvanácté a večeřelo o sedmé večer. O deváté večer byli všichni již na loži. Otec chodíval někdy před námi spát, říkaje: „Budu se na vás dívat“, ale usnul brzy, načež nastalo obecné ticho a mluvilo se jen šeptem.
Dokud bratři nebyli na studiích, bývalo nás s pomocníkem u stolu deset. Jídlo počínalo a končilo se modlitbou. Za oběd se děkovalo otci políbením ruky a slovy: „Zaplať. Pán Bůh za oběd!“ K snídaní bývala den, co den polévka z mléka, do níž byly nakrájeny kousky chleba, v neděli zavařeno do ní „trolení“ (strouhání) ze dvou vajec. k polévce přikusovali jsme brambory, které jsme si držadlem „plechovky“ (plechové lžíce) sami loupali; jen malé děti byly při tom obslouženy sestrami nebo matkou. Otec a matka měli k snídaní kávu, kterou dostávaly děti jen o Božích hodech, o tatínkově a o svém svátku, ale před kávou i v těch dnech předcházela polévka, aby se kávy nesnědlo mnoho.
K obědu kupovala matka libru (0,45 kg, nejvýše však pět věrduňků (1/4 libry) masa, jímž otec podělil sebe, matku, pomocníka a drozda. Ve dnech postních se maso vůbec do domu nekupovalo; tu postil se i drozd. Hovězí polévku měl otec lepší, ostatní silně rozředěnou. Hlavním jídlem bývaly nejčastěji knedlíky, ale také vdolky, jindy „rozpíčky“ (velké nemaštěné vdolky) nebo lívance. Všechna tato jídla se dělala z ječné mouky. „Děti, jezte rozpíčky, maso vám nemohu dát, je vás mnoho“, říkával otec. Připravovaly se také rozličné kaše, nejčastěji byla krupicová, které jsme tuze rádi nejídali, ačkoli nás matka ujišťovala, že drží teplo, takže, uvaří-li si ji někdo na cestu do Prahy, donese tam zbytek ještě hezky teplý.
Brambory se jedly v každé možné úpravě; nejméně se nám zamlouval „fonotoč“, na který jsme si naříkali, že se lepí na zuby. Z lásky k dětem raději neprozradím, jak se připravoval, aby některým matkám nenapadlo dát jej na jídelní lístek. Jen v neděli dostalo každé dítě ždibec masa, který jsme si nechávali „až nakonec, aby zbyla dobrá chuť“. Libovali jsme si zvláště, když někdy byly husí drůbky nebo dršťky; to bylo jídlo, z něhož dostala se na nás větší porce
masa. K večeři bývala každého všedního dne bramborová polévka s krupicí; v neděli se vůbec žádná večeře nestrojila, nýbrž byla přidělena hned po obědě každému pořádná buchta. Ti hodní nechali si ji skutečně k večeři, ale já jsem ji snědl brzy po požehnání a Josef hned po obědě, večer pak jsme se přiživovali na ostatních.
Posnídávky a svačiny lidé tehda neznali. Dostavil-li se hlad, a to bylo často, hlásili jsme se o chléb, jehož bylo vždy dost; dostávali jsme ho desátkem z vesnic anebo se upekl výborný doma. Někdy jsme prosívali: „Maminko, já chci mazaný.“ Tu matka píchla nožem do převařeného másla nebo sádla a přejela jím „skejbu“ (skývu). Sestra Paula zastupujíc někdy matku, přetřela chléb vodou a my jsme se také spokojili. Při této prosté stravě jen jsme kynuli zdravím a kdybych se jí byl držel po celý život, nemusil bych nyní jezdit do lázní.
Zvláštní půvab, ano jakési kouzlo měly naše rodinné večery, kdy jsme se shromažďovali u krbu, na němž se svítilo loučí. Polena na louč dodával některý občan škrchlebský, ta byla k tomu účelu zvláště vybírána, skrz naskrz proniknuta vonnou smolou. Z nich nadělal pomocník Brázda malých louček jednu jako druhou a ty se na oheň přikládaly. Dávaly dosti jasné světlo,,že bylo možno při nich čísti, a vydávaly vůni, že bylo člověku, jako by se procházel za jarní doby po borovém lese. Matka se sestrami pilně předly, u nás ještě ne na kolovratu, nýbrž po starém způsobu z přeslice přímo na vřeteno opatřené přeslenem, jež se rukama roztočilo a spuštěno na podlahu, zde kolem své osy otáčelo a nit navíjelo. Často přišla také některá pradlena ze sousedství k nám s přeslicí „hůtů“ (hejtu, na táčky).
Při těchto večerních besedách vypravovaly se pohádky nebo někdo z nás hochů předčítal ostatním některou knihu z domácí knihovničky. Jako dnes se pamatuji, že když byla jednou předčítána kniha o mladém poustevníku Bohumíru, dal jsem se z Bohumírových trampot a utrpení do usedavého pláče, takže matka vyskočila a ptala se po jeho příčině. Stydě se přižnuti, že pláči nad Bohumírem, předstíral jsem bolení zubů. Tu mi matka celou hlavu obalila velikým vlňákem a uložila mě do postele, kde jsem svůj žal ponenáhlu vypotil. Velikým dojmem působila na mě později také kniha „Bremský kormidelník Miloslav Vlnovský aneb Ztroskotání korábu Pacific“ od Fredericka Marryata, kterou bratr Josef obdržel na domažlické reálce odměnou za pilné studium. Pěkné, původní ilustrace anglické mě okouzlily. Nejvíce se mi líbil obrázek představující všetečného Tomáška, jak bolestí provádí směšné skoky, když se mu mořský rak zaštípl do ruky. Po nějaký čas, jsem každý den několikrát bral knihu do ruky a kochal jsem se prohlížením obrázků. Mnoho částí jsem z ní uměl nazpaměť.
Někdy se večer dralo peří, této práce se zúčastnili i hoši. O Bože, to bylo krušné dílo, při němž nemohl si člověk ani pořádně oddychnout, nechtěl-li, aby se peří rozlítalo na všechny strany. Vždy jsem si při tom vzpomínal na článek z čítanky „Nikdo bez práce nejí koláče“, kde neposlušný Karel za trest musil přebrat mísu hrachu, aby dostal koláč a myslíval jsem si: To bys, milý Karlíku, byl na to koukal, kdyby ti byla maminka dala sedrat kupu peří! A ty chtěj nechtěj jsi hrách přebral a dostal koláč, já také chtěj nechtěj peří sederu, ale nedostanu nic.
Někdy večer poslal otec některého z nás za úplné tmy pro jablka buď ke Štrosrámce až na konec vsi nebo přes most k Piflovi v zastrčené chalupě. Za odměnou jsme dostali slupku z oloupaného jablka, která s vědomím, že jsme si ji zasloužili, nám výborně chutnala. Takové večerní posilky měly ten účel, abychom odvykli strachu ve tmě a před strašidly, proti němuž otec vytrvale bojoval. Tehda se ve strašidla a vůbec v bytosti nadpřirozené ještě mnoho věřilo; byli to hlavně mužíček (hastrman), světýlka (bludičky), ohnivý muž, klekáníček, lesní, ženy a j. Zvláštní bytost byl čertíček, kterého si mohl každý dát vylíhnout z vejce černé slepice, uloženého do hnoje. Čertíček svého původce pak již neopustil a přinášel mu veliké bohatství, ale duše byla ztracena.
V postě místo vypravování a čtení zpívaly se postní písně. Bylo tehdy zvykem zpívati také v domácnostech zvláštní nábožné písně. Takovou byla pro dobu postní matčina oblíbená:
Kdybych byl slavíčkem, tím malým ptáčíčkem,
letěl bych přes moře k Olivetské hoře,
poslouchal bych zticha, jak Kristus Pán vzdychá atd.
Každý večer uzavíral se modlením, které matka konala s námi společně. Větší děti klečívaly při tom na klekátku před velikým křížem a když nás bylo tolik, že jsme neměly na klekátku dosti místa, klečely jsme na zemi. Modlitby se odříkávaly, jak tehda bylo zvykem i v jiných rodinách, v tomto pořádku: Otče náš, Věřím, Desatero přikázání, Anděle Boží a Zdrávas, královno. U nás přidával se na konci ještě Otče náš za dědečky a za babičky, za tatínka a za maminku, za bratříčky a za sestřičky a za všechny přátele a nepřátele. V postě navíc každý pátek předcházel těmto modlitbám velký růženec. Oj, to bývalo krušné! Nebylo možno propašovat ani jediný Zdrávas beze slov. Rázným štulcem byl viník ihned přiveden na pravou cestu. Malé děti modlívaly se v postýlce nejkrásnější modlitbičku našich dětí v Čechách a na Moravě:
Andělíčku, můj strážníčku,
opatruj mně mou dušičku!
autor: František Wenig (1849, Staňko, Horšovský Týn – 1922, Praha), kniha vzpomínek na život ve vesnické škole – kolem roku 1860
z knihy: Obrázky ze staré školy, str. 128-132, vydáno l.p. 1917
