Venkovská nevěsta si nepřinášela do manželství jen osobní věci. Její výbava vznikala často po dlouhá léta: matka a dcery tkaly, šily a vyšívaly prádlo, oděvy i textilie pro budoucí domácnost. To, co si dívka odnášela z rodného domu, záviselo na možnostech rodiny i místních zvycích. Výbava tak vypovídala nejen o přípravách na svatbu, ale také o každodenní práci žen a životě na venkově.
Magie svatebních peřin:
S konečným chystáním výbavy se často začínalo v neděli odpoledne po posledních ohláškách, kdy družičky a blízké příbuzné připravovaly pro nevěstu vše potřebné. Na Turnovsku se do sýpek, nasypalo peří, k němu se přidávaly různé drobné předměty, které měly manželům zajistit štěstí. Například zrnko klokočí je mělo chránit před nadpřirozenými silami, kousek chleba a peníz jim měl zabezpečit dostatek obojího. Svornost a lásku měla zajistit pírka ze dvou holubů, některé druhy rostlin, potřené medem. Když však někdo mladým manželům nepřál, snažil se vložit do peřin kost nebo křížem přeložené větvičky, což mělo mezi nimi způsobit trvalé neshody.
Peřiny se dělaly důkladně plné. Podle toho, kolik bylo na statku dcer, dostávala každá 6 až 12 peřin. Ty měly délku čtyř, šesti nebo dokonce devíti loktů – takto obrovská bývala zvláště peřina „manželská“. Na ně měla nevěsta dvoje povlečení, samozřejmě opět z domácí výroby a často jen s potiskem. Naplněné peřiny a podhlavníky se povlékaly obvykle povlečením z červeného cvilinku. Uložily se do truhly, kde už byla připravena osobní výbava nevěsty. Slamníky tehdy neexistovaly, sláma v posteli se jednoduše přikryla takzvanou poslamkou, která byla obyčejně jen z režné látky. Ani kuchyňského nádobí nedostávala nevěsta mnoho, a pokud ano, bylo většinou hliněné.
Také chlapci dostávali od rodičů určitou formu výbavy, říkalo se jí pomoc, ale jen tehdy, pokud odcházeli z domova a stěhovali se k nevěstě nebo zakládali vlastní novou domácnost. Podle možností tvořily takovou pomoc peníze, na venkově hlavně zemědělské a řemeslnické nářádí, dobytek, někdy i dům. Na rozdíl od dívky, která svou výbavu shromažďovala dlouho před svatbou, chlapec ji dostával až po svatbě.
Co skrývala nevěstina truhla:
Zásoby prádla nevěsty nebývaly nijak bohaté. Na Českobrodsku mívaly dívky například všeho všudy tři nebo čtyři košile z domácího plátna a k tomu jen skrovné množství drobného prádla. Všední šaty se šily z domácí příze a zdobily se potiskem. Kabátky se nosily rozepnuté – u bohatších nevěst byly z běleného plátna, u chudších jen z režného. Aby měla nevěsta do začátku vše, co mohla potřebovat, dostávala od matky do zásoby balíky běleného i neběleného plátna a štůčky kanafasu.
Dále bychom v tehdejší výbavě našli alespoň dvě šněrovačky, několik malých šátků na krk, jednoduché zástěry (neboli fěrtochy) a dva, tři i více velkých šátků na hlavu. Ty bývaly vlněné, bílé nebo černé, s přišitou ozdobnou krajkou, případně bílé bavlněné s vyšíváním. Co se týče obuvi, nevěsty vlastnily nízké zimní střevíce šněrované řemínkem a jedny parádní sváteční střevíce.
Oproti tomu sváteční oblečení by nás dnes překvapilo svou nákladností, protože se na něm nešetřilo hedvábím ani krásným vyšíváním. Sváteční fěrtoch stál až 20 zlatých a bohatší nevěsta jich musela mít hned několik. Šátky na krk se šily z jemného šafonu a zdobily se výšivkami na tylu. Sváteční šaty bývaly levantinové (ze silného hedvábí) a přišly až na 100 zlatých, zatímco v létě se nosily šaty cicové (ze vzorovaného kartounu). Pýchou bohaté nevěsty bylo, když vlastnila hned několikeré takové šaty.
Lidové truhly představovaly nejzajímavější druh lidového nábytku, který měl své kořeny v měšťanském prostředí. V 17. a 18. století se truhla stala stálým prvkem výbavy každé nevěsty, a to nejen ve městech, ale i na vesnicích. Rodina nevěsty do ní ukládala nejvzácnější svatební dary a celou výbavu. Během svatebního průvodu pak truhlu vezli na voze, aby ji vystavili na obdiv celé vesnici. Platilo jasné pravidlo: čím bohatší nevěsta byla, tím větší, zdobnější a samozřejmě i těžší truhlu měla. Úloha malované truhly ve svatebním obřadu byla natolik zásadní, že se toto téma pravidelně objevovalo i v lidových písních. Po svatbě sloužila truhla k uchovávání rolí plátna, svátečních oděvů, šperků, rodinných památek a jiných cenností. Tento kus nábytku vynikal nad ostatní svou barevností a bohatým zdobením. Truhla byla vždy předmětem obrovské chlouby, a proto ji v jizbě stavěli na dobře viditelné místo hned vedle okna.
Když došlo k výměně generací hospodářů, nová nevěstina truhla nahradila tu původní. Stará truhla pak putovala na méně čestné místo do komory. Nakonec tyto vysloužilé kusy nábytku skončily na půdě, kde pro ně lidé našli sice mnohostranné, avšak mnohem méně honosné využití. Sloužily tam k uchovávání obilí, starých knih, novin, obnošeného šatstva a dalších odložených věcí.
Výbava nevěsty na Hané:
"Tehdy (18. století) nevěsta nedostávala věna do tisíců sáhajícího, dobytka, všelijaké nářadí a výbavy prádla, peřin a šatstva jako nyní (19. století). Tehdejší ženich mohl mít hospodářství o zhruba padesáti výsetcích (mírách polí), dva potahy, jeden vůz, jedny brány a jeden pluh. Nevěsta dostala jako výbavu pouze jednu krávu, kožich, deset loktů šedého (sivého) plátna, jednu peřinu, jednu měřici sušených hrušek a deset rýnských zlatých. Samozřejmě platilo, že výbava nevěsty bývala někdy ještě skromnější, jindy naopak lepší – vždy záleželo na konkrétních rodinných okolnostech a na tom, jak běžel čas." (Náš hanácký lid, 1893)
zdroj: kniha – Už mou milou do kostela vedou – PhDr. Vladimíra Jakouběová
(vydalo Muzeum Českého ráje v Turnově)
kniha – Česká svatba a Moravská svatba
vyobrazení: pohlednice Adolf Liebscher - Do mladé domácnosti
