Český med se těší znamenité pověsti od pradávna. Našim předkům byl nejen oblíbeným lékem, ale též sladidlem. Bývalo zvykem, že každé dítě v rodině mělo svůj roj, který dostalo, jakmile se narodilo. Pokud se hoch, nebo dívka přiženil - provdala, do nové domácnosti si brali roj, věříce, že jim štěstí přinese. Komu, ale takový roj zašel, obával se, že ho neštěstí potká. Řady úlů stávaly v sadě, pěkně na výsluní, jako krásné kapličky. Při jejich výstavbě se výrazně projevovalo lidové umění: obarvené a omalované kvítky, srdéčky, jablíčky… Často bývaly opatřeny i obrázky svatých. Než byly včely usazeny do nového úlu, byl vykuřován buď mateřídouškou, nebo komonicí či melisou. Také se doporučovalo nový úl pošlehat palčivými kopřivami, aby se v něm nelíbilo pavoukům a jiným nevítaným hostům. Vedle medu se získával od včeliček i vosk, z něhož si staří hospodáři dávali každý rok ulít několik dlouhých a silných svící, při čemž se nesmělo zapomenout na „hromničky“, které bývaly zdobeny pestrými květy.
Několik dalších pověr:
- Vyrojily-li se včely, kropívali je místy svěcenou vodou nebo přehodili roj chlebovými drobečky nebo růžencem, takový roj prý neuletěl. Někde naň zvonili malým zvonečkem a nebyl-li po ruce, nahradilo zvonění klepání na kosu: tím prý se stalo, že roj se usadil nízko na stromě.
- Větev, na kterou včely usedly, na Novobydžovsku uřízli a odnesli do stavení pro štěstí. V Dubečnu zase takovou větví pošvihávali dobytek, vedli-li dobytče na trh, ježto prý pak byl o ně veliký zájem kupců.
- Ve Slezsku stavěli na česno ovčí mléko večer před svátkem sv. Filipa a Jakuba, aby se včeličky rojily časně a hojně.
- V okolí Mělníku chodil hospodář na Štědrý den k úlům, zaklepal na každý, při čemž říkal: „Já jsem váš hospodář!“ Který hospodář by tak neučinil, tomu by všechny včely zahynuly.
- Na Poličsku se věřilo, že potká-li včely v zimě nějaká nehoda a zahynou, přijde v létě nějaké neštěstí na domácí.
- Lakomému nebo mlsnému člověku se prý nikdy včely nedařily a brzy mu zašly.
- V dřívějších dobách se včely neprodávaly, poněvadž se věřilo, že takové včeličky, zaplacené penězi, brzy zajdou. Proto se vyměňovaly za obilí a jiné.
- Na Novobydžovsku ponechával si hospodář z prodaného úlu několik včeliček, aby mu neodešlo ze stavení štěstí.
- Na Zelený čtvrtek se pojídaly „jidášky“ s medem, aby člověku neuškodilo hadí uštknutí. V ten den se také házel do sklepa kousek svěceného medu, aby se odtamtud vypudily všechny žáby.
- Strojila-li se svatba, byly úly vyzdobeny červenými fábory, aby se malé pomocnice člověka také radovaly.
- Včeličkám se muselo oznámit úmrtí hospodářovo, ježto by jinak odešly za zesnulým. Také někde při pohřbu ověšovali úly černým závojem.
Na závěr komentář etnologa Radima Urbánka:
Jde o krásný popis, ale bohužel s mnoha chybami, které se sice traduji, ale v praxi našich předků by nefungovaly. Med nebyl nijak levné sladidlo, většina venkovanů buď nesladila, anebo používala pracharandu. Ke slazení nebyl důvod nejspíš i proto, že předkové nejen v dobách neúrody konzumovali sladké polévky a omáčky vařené ze sušeného ovoce. Na sladké se pak určitě netěšili. Vosk byl natolik drahou záležitosti, že si z něj mohlo nechat udělat svíci jen několik nejbohatších sedláků. Pokud se v rustikálních vrstvách používaly svíce, pak lojove.
Ponechat si několik včelicek z prodaného úlu znamená, že nepřežijí. Kam a jak by si je hospodář schoval? Vzít si s sebou do nového bydliště roj znamenalo počkat, než se včely vyroji, ale u dostatečně velkých klatových úlů to není nic pravidelného.
