Prvního května roku 1886 zaplavila Chicago a další americká průmyslová města vlna stávek. Dělníci požadovali zkrácení pracovní doby na osm hodin při zachování výše mzdy a zlepšení pracovních podmínek. Demonstrace byly potlačeny, ale dělníci svůj boj nevzdávali. 1. května 1888 došlo opět k velkým protestům nejen v Americe, ale i ve Francii. O rok později vznikla mezinárodní dělnická organizace (Druhá internacionála), která v červnu roku 1899 vyhlásila první květen za svátek práce. Pracující se dočkali změn až po 1. světové válce – kromě osmihodinové pracovní doby měli nárok i na jeden volný den v týdnu.
My si ještě dobře pamatujeme na oslavy 1. máje z doby reálného socialismu. Účast na oslavách prvního máje byla velmi často nepsaně povinná a nadřízení a učitelé měli nařízeno kontrolovat účast svých podřízených a žáků. Někdy se tento svátek bral jako májová veselice. V průvodu byly zastoupeny národní a družstevní podniky, školy i různé zájmové organizace (např. organizace Svazarmu či Červený kříž). Kromě pěších účastníků městem projížděly i alegorické vozy. Neodmyslitelnou součástí průvodů byly nejrůznější transparenty a mávátka.
