Obvykle se stromky zdobily podle místních zvyklostí, například malými červenými jablíčky a vlašskými ořechy, které mohly být jen jemně „ojíněné“ moukou. Tyto dvě původní ozdoby vánočního stromečku symbolizovaly hojnost a plodnost, přičemž se již dříve kladly na štědrovečerní stůl a sloužily také jako tradiční kolední obdarování.
Mezi nejjednodušší ozdoby patřily jedlové šišky, různé skládané květiny a řetězy slepované z pestrobarevných papírů, vystřihované papírové figurky, cukrovinky, zdobené perníčky, sušené ovoce či kousky obarveného cukru. Některé z těchto „ozdob“ se barvily na zlato nebo potahovaly fólií; na ozdobné mašle a závěsy se nejčastěji používala červená barva. Postupně se na stromek přidávaly i drobné hračky zavěšované na větve. Jak jich však přibývalo a získávaly na hodnotě, začaly se ukládat dolů pod stromek, kde jej obklopovaly v úhledně zabalených balíčcích. Vznikl tak nový rozměr nadílky – moment překvapení při jejich rozbalování.
Do výzdoby stromku postupně pronikaly také kupované výrobky vánočního dekorativního průmyslu, například okrasy z lisované vaty a papírmaše napodobující plody, krápníky a rozmanité figurky, jako byli sněhuláci či panenky, sloužící zároveň jako hračky. Oblibu si získaly i plastické ozdoby z tzv. drážďanské lepenky, které měly na pohled kovový vzhled a zobrazovaly figurky ptáků, zvířat, andělů či hudebních nástrojů. Značné oblibě se těšily také tištěné papírové obrázky andílků a děťátek. Ty se nalepovaly na obaly pečiva, bonbonů a rukodělných okras, prodávaly se v celých aršících a mohly se používat i samostatně, podlepené kartonem.
Na venkově si lidé ozdoby i nadále vyráběli sami, podle místních krajových zvyklostí, nejčastěji z papíru, slámy a dřeva. Stále se těšily velké oblibě červená panenská jablíčka, hrušky, sušené švestky, jeřabiny i šípky navlékané do řetízků. Vlašské ořechy se používaly buď ve své přirozené formě nebo byly zlatě a stříbrně zbarvené či balené do staniolu. Místy se dával i svatojánský chléb a fíky. Cukroví se rozšířilo na venkov z městské kuchyně ve větší míře až po první světové válce.
Velké oblibě se na venkově také těšilo zavěšování domácích poživatin a později i cukroví, které přetrvalo až do poloviny 20. století. Na větve stromku se věšely bonbony, jež si děti balily do hedvábného papíru s třepením nebo do staniolu; v nejskromnější podobě je nahrazovaly kostky cukru zabalené do papíru od cikorky. V chudších rodinách se cukroví pečlivě uchovávalo, aby posloužilo k nastrojení stromku i v následujícím roce. Vyráběly se také figurky ze sušených švestek, hrozinek a fíků. Čokoládové figurky v kolekcích se všeobecně rozšířily a získaly oblibu až po druhé světové válce.
K dostání byly rovněž předtištěné papírové hvězdičky či hlavičky andělíčků, které děti i rodiče doma vystřihovali a dále dozdobovali. V časopisech se objevovaly návody na výrobu vánoční výzdoby a ve školách děti pod vedením učitelů z papíru, vaty a slámy vytvářely řetězy, lampionky, košíčky, kabelky, kornoutky, hvězdy i prostorové závěsy. Některé z těchto výrobků sloužily nejen jako ozdoby, ale i jako drobné dárky pro malé děti.
O foukaných vánočních ozdobách:
Podobu vánočního stromku významně upravily ozdoby z foukaného a lisovaného skla. Obliba ozdob z foukaného skla se rozšířila v evropském měšťanském prostředí v sedmdesátých letech 19. století. První zmínka o foukaných vánočních koulích se dochovala ze 40. letech 19. století, kdy jsou zmíněny mezi výrobky antonínovské sklárny v Jizerských horách. Díky rozmachu bižuterie v kraji šlo ale o okrajovou záležitost. Domovem foukaných vánočních ozdob se stala Lauscha v Duryňsku. Nejstarší skleněné ozdoby imitují přírodniny, například skořápky vlašských ořechů nebo ovoce, brzy se objevovaly též figurky, domečky, dárečky. Vánoční koule byly původně nezdobené, později malované rozličnými dekory. To se vše událo již do konce 19. století. O skutečné výrobě v Čechách můžeme hovořit až od roku 1931, kdy s podporou státu vzniklo sklářské družstvo ve Zdobíně. To dalo práci stovkám foukačů perlí, kteří se předtím během světové ekonomické krize ocitli bez práce.
O andělovi na vrcholku stromečku:
Asi nejstarší ozdobou na vrcholu stromku byl anděl (papírový obrázek nebo figurka) a hvězda, prvky křesťanské symboliky, spojující strom s oslavou Božího narození. Oblíbená skleněná špice, která zčásti zatlačila starého anděla a hvězdu, se objevila na přelomu 19. a 20. století. Je zaznamenaná i pověst o tom, proč právě Andělé zaujímali čestné místo obvykle na vrcholu stromečku. „Pověst hovoří o zlatníkovi z Norimberku, kterému zemřela jeho jediná dcera. Celá rodina a především její matka tím byla velmi zarmoucena. Zlatník přemýšlel, jak její zármutek zmírnit. Ze včelího vosku vyrobil anděla s pravými blond vlasy, s pozlacenými křídly z pravého peří, s růžovými, zlatem zdobenými šaty a s tváří své půvabné zemřelé dcery. Anděla umístil na vánoční stromek. Když o Štědrém večeru žena přistoupila ke stromečku, spatřila tvář své dcery, začala se modlit a uvěřila, že se její dcera dostala do nebe mezi anděly." Od těch dob jsou andělé v Německu, ale i v mnoha dalších zemích nedílnou součástí vánočního stromku. Také na našich stromečcích zdomácněli.
Obrázek je z roku 1875, a tak si můžeme udělat představu, jak býval vyzdobený vánoční stromeček před cca 150 lety. Také je velmi zajímavá poznámka v textu: "Staročechové ze stromku vánočního nesbírali ovoce a darů, ale setřásli jich po večeři", s tímto obyčejem souvisí i nynější třesení ovocnými stromky v týž den na zahradě rovněž po večeři a při průpovědi: "Stromečku, vstávej, ovoce dávej!" Také osvětlení stromku s tím souhlasí, že Vánoce mají u nás název "světlé hody", "světlé svátky". (Sepsáno v Podmoklích u Děčína 1874, Fr. Doucha)
zdroj: knižní archív Antonín ViK, kniha – Český rok na vsi a ve městě, září až prosinec, od Pavla Toufara (1948 – 2018) a dále kniha Obyčeje a slavnosti v české kultuře - Eva Večerková (1945)
