Svátek Božího narození měl v lidové tradici daleko menší význam než štědrý večer. Světil se především dodržováním obřadních zákazů pracovních, činností. Ženy nesměly v tento den vařit; požívala se jídla, která byla přichystána o štědrém dnu. Zejména se nesměly řezat "lokše", ovšem nesmělo se také zametat a uklízet v domě. Hospodářové si rovněž připravovali zásoby krmení a vody pro dobytek, protože v tento sváteční den se již nic nesmělo chystat, nechodili ani do stodoly, nekydali hnůj. Dokonce i sáňkování a „vozičky“ na ledě bylo mládeži zakazováno.
Obřadnost svátku byla zdůrazňována i zákazem hlasitého mluvení, nesmělo se ani bouchat dveřmi a vůbec způsobovat hluk. Nepříznivě by se podle lidové tradice mohlo na lidech projevit, kdyby v tento den leželi v lůžku. Proto chodili hlavně do kostela, vzájemné návštěvy však byly pokládány za nevhodné.
Na Valašsku bylo po štědrovečerní večeři zvykem, že bohatší Valaši posílali své čeledíny do lesa na „ščastičku“. Kterou pak měli připravenou na ranní "obřad". Šlo o jedlovou větev o třech postranních výhonech, kterou pak strčili do hnoje. Ščastičce bylo přisuzováno především blahonosné působení, proto její tři vršky ukládali na různá místa v domě a v hospodářských budovách, hlavně ve chlévech a v ovčíně, kde zůstávaly po celý rok.
Ponocný nebo pastýř odtroubil dvanáctou hodinu a zpívá:
Stávajte, stávajte, křesťané milí,
k jesličkám chvátejte v téjto božskéj chvíli,
lebo sa narodil nám Ježíš Kristus sám!
Potom chodil po dědině, vytruboval a budil lidi, aby se strojili na jitřní. Ne dlouho po půl noci otvírá se kostel, lid z okolních vesnic hrne se do něho celými zástupy, a dětem svým rodičové nemohou větší radosti způsobit, než že je vezmou tohoto dne „do kostelíčka.“
Ochranný a prosperitní smysl měla při „ščastikování“ voda. Ve Velkých Karlovicích připravili večer vodu do konve, v níž byla rovněž zelená větvička. O půlnoci vstal hospodář, hospodyně nebo nejstarší syn z lože, obcházel potmě všechny místnosti, které vodou vykropoval. Přitom musel říkat: "Dej vám, Pámbu, dobrý deň, dřív vodičku než oheň!" Se ščastičkou se musel rovněž vykropit chlév. Při této obchůzce, a vůbec o Vánocích se nesmělo chodit se světlem, a to z obavy, aby světlo nepřivolalo požár. Proto hospodyně napomínala děvčata: "Enom moc nerozžíhajte!"
Místy na Boží hod, časně ráno, ještě před odchodem na jitřní chodívaly děvečky k potoku, na tzv. jordánku, namočili v ní ščastičku a kropili nejen jizbu, ale s ní všechny domácí, ještě ležící v posteli a ti říkali:
"Pochválem buď Ježíš Kristus.
Pámbů vám daj dobrý deň, výš vodička lež (než) oheň.“
Tu všichni povstávali, „jordánku“ vyléli na mísu, do ní si vložili každý po penízi a pak se poumývali. Následně se ščastičkovalo (přálo se štěstí). Např. "sto tolarů na voloch vydělati" a hospodyni "sto otepí lnu natrhati". Přálo se i dobytku v chlévě a v ovčírně. Ščastička se pak rozlomila na tři kusy, jeden kus se dal pod poval v jizbě, druhý do chléva a třetí skončil v ovčírně. Tam měly větvičky zůstat po celý příští rok. Jinde se chodilo časně ráno na potok mýt, aby byli „pěkni a červeni“, aby se děvčata líbila mládencům.
Magická moc vánoční vody se rovněž posilovala kovovými penězi, které se však do ní házely i proto, aby se peníze držely po celý rok v domě. Ve vodě se lidé obřadně umývali i při návratu z jitřní mše. Aby byla voda mocnější, nabírali ji proti proudu ze "schodnic", a hlavně před východem slunce.
Na hodinkách neboli na jitřní:
V kostele je rozžato kde, které světlo, zvláště je jasně osvětlen postavený na ten čas „betlém." Lid shromážděný porozžíhal své sloupky a pěje koledy vánoční jednu po druhé. Po každé hodince zapějí zpěváci na kruchtě koledu za průvodu hudby a jásavého klokotu slavičího, kukání žežulčího a vrkání hrdliččího. Ptačí tento zpěv napodobuje se velmi dovedně na zvláštní nádobky hliněné. Hliněný slavík naplněn jest do jisté míry vodou a podobnost zvuků jím vyluzovaných ke klokotání slavičímu jest věru podivuhodná. Nešveholí tyto zvuky jen tak ledabyle, nýbrž jsou podstatnou částí průvodu hudebního, zahlaholí vždy na svém místě určitým taktem a souladným rytmem.
Těmto hodinkám říká se vlastně jitřní. Po nich následuje slavná mše „andělská“ a po ní "pastýřská.« Při andělské provozuje se zvláštní slavnostní mše „valašská,“ složená ze samých koled vánočních, provázených hudbou pastorální, kterýmžto prostonárodním oratoriem živě a dramaticky se znázorňuje a oslavuje narození Páně. Do chrámu Páně, v němž se jitřní takto slavívá, přicházejí lidé z daleka, z cizích farností, obětujíce na to rádi bezesnou noc a dalekou obtížnou cestu. Den Božího narození je největším svátkem v celém roce.
Další pověry dnešního dne:
- Slepice se poshazují v kurníku před jitřní ohřeblem s hrady, aby hojně nesly.
- Kdo toho dne upadne, do roku zemře nebo onemocní.
- Přejde-li žid dědinou, masopust oprašiví, nebude svateb.
- Po velké mši svaté se chasa i starší lidé po cestě k domovu předbíhají, protože kdo byl dříve doma, byl po celý rok „fryšký“ (čilý) nebo bude o žních napřed na "záhoně."
- Chasa místy dostala po koláči, ten museli ve chlévě sníst, aby byl dobytek žírný (plodný, silný).
K obědu mívají na Valaších nejčastěji tyto pokrmy:
Po návratu z kostela měli na snídani vdolky s valašským čajem nebo kávou a k obědu se podávalo nejprve zelé s chlebem, pak hovězí maso, pohanková mastná kaše, uzenina s hrachem, pšeničná, doma třená krupice, míchané zemáky a také hovězí polévku „s lokšami“ (nudlemi). Jídelní lístek i tohoto dne se řídí movitostí rodiny. Některé mívají maso jen ve výroční svátky, a to hovězí a k tomu něco pšeničného.
Často na Boží narození chodívali večer na Vsetíně dospělí pastouškové, zpívali koledy pod okny sousedů a vybírali rozličné dárky.
Našli jste v článku chybu, nesrovnalost nebo máte zajímavé doplňující informace? Napište nám prosím na email info@ceskezvyky.cz
zdroj:archiv Antonín ViK, autor: František Bartoš (1837, Zlín - 1906, Zlín), Moravský lid, 1892, Vánoční obyčeje na Valašsku – autor textu: PhDr. Josef Tomeš, Ph.D., zdroje: A. Plessingerová, B. M. Kulda, Moravské Valašsko – Matouš Václavek
vyobrazení: pohlednice, autor neznámý
