Způsob života valašského lidu v době adventu se v mnohém podobal životu v postním období. Ještě kolem roku 1910 se v tento čas nekonaly taneční veselice, lidé ráno chodili na roráty, které spoluvytvářely předvánoční atmosféru. Hospodyně připravovaly postní jídla; např. hrachovou polévku, pšeničnou nebo pohankovou kaši.
Velký význam v obyčejích zimního kalendářního cyklu si na Valašsku udržel až do současnosti svátek sv. Mikuláše. Především se k němu vázaly obchůzky mikulášských maškar, jichž se na Valašsku uplatnilo několik typů. Mezi základní masky průvodu patřil "Mikuláš" nebo "Svatý", který zpodobňoval legendárního světce. Lidová tradice však formovala masku obřadními momenty, které ukazují na starší původ. Maska světce se často vázala s jinými mikulášskými maskami, např. s maskou koně. Ve Valašské Senici a Pulčíně byl "Svatý" spojován přímo s maskou koně. Dřevěný koník byl ozdoben zvonci a hrkátky. V Lidečku se s postavou koně spojovala maska vojáka se šavlí. Antropomorfní (napodobující tvary lidské postavy) maskou byla "smrť" nebo "smrtička", která obvykle nosila dřevěnou kosu. V Lidečku na přelomu 19. a 20. století mizí postava Anděla. Ve Valašské Senici se maska spojovala s figurínou kozy, která byla vyrobena ze dřeva a ozdobena pentlemi.
Zoomorfní (zvířecí) tvary měly masky čertů, které byly neodmyslitelnou součástí mikulášských obchůzek. Čerti byli maskováni naruby převrácenými kožichy, králičími nebo vepřovými kůžemi, slámou, beraními rohy. Masky se vyzbrojovaly vidlemi, řetězy a metlami. V Nedašově čerti nosili na holi ježovinu, kterou bili svobodná děvčata. Na Karlovicku si masky čertů připevňovaly ježčí kůži k hýždím, aby jí mohly děvčata popíchat. Ve Návojné masky šlehaly děvčata jalovcovými pruty.
K antropomorfním (lidským) formám mikulášských obchůzek patřily masky cikánek a židů. Ve Velkých Karlovicích "cikánka" nosila štětku a kbelík sazí, černila v domech stěny zvláště okolo sporáku, snažila se začernit tváře všech přítomných. Tato činnost nebyla nijak odsuzována, hospodyně na druhý den umazané stěny vybílily. Masky cikánů, židů a čertů tropily po domech nejrůznější nezbednosti; nejčastěji vynášely ven svobodná děvčata a válely je ve sněhu. Úlohou masek cikánů bylo při obchůzce krást, proto v každé domácnosti prohlížely všechny kouty, a hlavně braly jídlo z trouby nebo ze stolu.
Obvyklou postavou obchůzek byla maska "baby" s děckem" nebo maska těhotné ženy. Ve vesnicích okolo Valašských Klobouk chodily rovněž masky "turka", františkána, která měla vycpané břicho peřinou, a maska skakúna nebo laufra. Maska byla ověšena hrkávkami, v ruce držela tatar, všude oznamovala příchod družiny masek.
Významnou součástí maskovaných obchůzek bylo mikulášské obdarování. Masky přinášely do rodin dary dětem, obvykle sušené ovoce, pečivo nebo šatstvo. Dary připravovali kmotři nebo rodiče dětí, kteří je přichystali před dveřmi mikulášským maskám. Obdarovány však byly i masky. Ve Študlově vybíraly v domech oves, který pak masky rozhazovaly. Nezjistili jsme však, jaký byl této akci přisuzován obřadní význam. Masky dostávaly od hospodářů sušené ovoce, obilí nebo peníze. Mezi maškarami býval "výběrčí", který získané dary nosil. Ve Velkých Karlovicích vytvářela jednu z mnoha skupin mikulášských obřadníků chudá početná rodina. Dostávala v každém domě dary, obvykle obilí a špek.
V mikulášských obyčejích na Valašsku se hojné uplatňovalo i obřadní pečivo. Pekly je matky a kmotry pro své děti a kmotřence. Pečivo mělo nejčastěji figurální tvary, podle nichž bylo i pojmenováváno; např. Mikuláši, panáci, páni, mořské panny. V posledních letech byly však tradiční formy pečiva nahrazovány kupovaným perníkem.
Bohaté formy a velká životnost mikulášských obyčejů a maskovaných obchůzek svědčí o tom, že svátek sv. Mikuláše je odrazem nikoli jenom církevních představ o světci, nýbrž starší předkřesťanské tradice. Z četných forem masek, mezi nimiž se vyjímaly zvláště masky zvířecího charakteru, usuzovali někteří badatelé, že v mikulášských slavnostech můžeme nacházet ohlas předkřesťanského božstva, které mělo chránit dobytek.
autor textu: PhDr. Josef Tomeš, Ph.D., zdroje: A. Plessingerová, B. M. Kulda
Mikuláš v Lidečku, Valašsko (rok 2017)
Jedním z nejrozšířenějších lidových zvyků v Lidečku je slavení sv. Mikuláše, kterého doprovázejí dva až tři hroziví čerti, "prďa, smrt a kůň zvaný "koník". Ovšem překvapivě od počátku 20. století chybí postava Anděla. Oslavy trvají tři dny.
V Lidečku se ustálilo toto „složení“ mikulášské obchůzky:
Sv. Mikuláš – místně lidově řečeno Svatý, oblečen jako biskup s vysokou mitrou na hlavě, v kněžském ornátu, v ruce biskupskou berli a košík s dárky.
Čerti, zpravidla dva až tři - jsou oděni do ovčích kůží chlupy nahoru, přepásaní řetězem, na kterém jsou upevněny "křapále". Na hlavně mají kozí nebo beraní rohy. V ruce mívali bič. Pro vylepšení své hrůzostrašnosti mají na čele a rukávech našitou ježčí kůži.
Dnešní „prďa„, byl původně jako čert. Až od poloviny minulého století byl přejmenován na tvz. nosiče. Ten se původně oblékal do starých hadrů se širokým kloboukem a velikým měchem. Znázorňoval postavu „Žida“, který buďto jako zpravidla majitel hospody nebo obchodu, podle názorů vesničanů okrádal lidi, nebo to byl skutečně zchudlý žid, který chodil po vesnicích a do velkého pytle prováděl sběr starých hadrů, kůží. Býval postrachem malých dětí. Z této postavy se vyvinul výše jmenovaný "nosič", který nosil domácí produkty, které lidé těmto postavám dávali jako výslužku. Při nedostatku peněz to byly produkty, které tito potom směňovali zpravidla v hospodě za alkohol. Z postavy nosiče zůstal dnešní "prďa" což je vlastně bezrohý čert, který vydává "prdivý zvuk" – odtud název.
Smrt – představuje pro lidi také jakousi životní negativu a dá se proto předpokládat, že si ji tímto způsobem snaží nějak zlehčit. Má dlouhý špičatý nos na vypouklém obličeji, na čele věnec s rozmarýnem, nebo asparátem, bílý šat a závoj. V ruce samo zřejmě kosu a brousek. V oblečení Smrti v Lidečku lze také vypozorovat ještě i jiná znázornění. Celé její oblečení spíše připomíná alegorii zimy, vlastně taky smrti. Podle dochovaných pramenů se Smrt takto začala oblékat až po 1. světové válce, zřejmě vlivem ruských legionářů, kteří válčili v sibiřských krajích a kde si takto představují zimu. Podobně se oblékala figurína Smrti neboMorany při její jarním vynášení dětmi na Velikonoce. Tento zvyk v Lidečku zanikl ve třicátých letech minulého století.
Kůň – zvaný "koník", provedením představuje postavu nájezdníka ze 16. století, který krutým způsobem pustošil zdejší kraj. Jedná se o připomínku nájezdů Turků a Tatarů aj. Sedí na maketě koně v červené sukni, tmavé pleti, na hlavě pokrývku s husím brkem. V ruce šavli. Hlava koně je opatřena rolničkami a zvonky.
V 19. století chodí s touto skupinou i "Anděl", kterého Mikuláš využíval ke krocení celé skupiny. Na přelomu 19. a 20. století tato postav v Lidečku mizí.
zdroj: https://www.kudyznudy.cz/akce/mikulas-v-lidecku
