Vánoce jsou bezesporu nejkrásnějšími a nejdojemnějšími svátky v roce. Veškerý lid historicky slaví společně velebným a dojemným způsobem tyto dny narození Páně. Vánoční koledy, rozmanité zvyky a obyčeje, i rozličné pověry jsou toho dokladem. Radost a veselí si dobyly srdce nejen všech obyčejných lidí, ale i vznešených, vzdělaných i prostých, bohatých i chudých. Štědrost a dobročinnost jsou vůbec charakteristickým znakem těchto svátků a všechno toto radostné rozechvění, všechna tato bohumilá nálada je dědictvím po našich slovanských prapředcích. Takto na Valašsku vnímali vánoční náladu.
Štědrý den nebyl podkládán za den sváteční. Probíhal ve znamení pracovních příprav ke štědré večeři a k nastávajícím svátkům. Lidová tradice však vtiskla tomuto dni rysy jednoho z nejvýznamnějším věšteckých dnů v roce. O Štědrém večeru nebo v celé vánoční době se pokoušeli prostřednictvím věšteb hospodáři zjistit své příští hospodářské záležitosti, četné věštby se vztahovaly na zjištění osudu, zvláště života, smrti a zdraví, u mladých dívek čas vdavek atd.
Štědrý den
Po celý den se všichni v hrozenkovských domácnostech postili. Kdo to vydržel až do večera uviděl „zlatů krokev, nebo krokev s laťů (s latí)". Někde děti viděli na protější sousedově střeše i zlaté prasátko. Také se věřilo, že kdo se na štědrý den postí, na rok všechny mladé ptáky najde.
Gazdiny se ráno pustili do úklidu. Nejprve dům vymetly. Věřily, že smetí je podoba hříchu (pohoršení) a kdyby ho nevynesly, zůstal by hřích celý rok ve stavení a také by nepřišel toho roku žádný šohaj. Smetí zanesly buď do chléva nebo pod statek, protože to je smetí požehnaného dne a statku se pak dobře daří a všichni jsou zdraví. Smetí také můžou děvčata vynášet v pachuli (v klíně) ke plotům na křižovatky cest a poslouchají odkud vítr zafučí nebo se něco ozve. Z té strany půjde pro ně ženich. Uslyšela-li tlouci kladivem, tak dostane kováře, když slyšela řezat pilu měla do roka zemřít. Dříve, když děvčata „starý hřích“ vynášela, říkala si přitom „říkání“. Nyní však nevypráví nic, protože se to kdysi přehnalo. Jednou prý děvečka vynášela ten „starý hřích“ a po vysypání smetí z „pachule“ spustila: „Plote, plote, třasu ťa“ v tom se zpoza plotu ozval temný hlas. „Já su čert a veznu ťa.“ Děvečka sotva domů doletěla, a od té doby byla žebrákem.
O poledni se v některých staveních něco málo „posvačilo“ a gazděna pekla vdolky. Když mísila těsto, vzal pacholek pantok a šel do zahrady ke stromu, který nerodil, aby ho sťal. Tu přestala gazděna mísit a šla ten strom hladit, hladila ho a prosila, že už bude rodit. „Praúvali, že taký strom potem rodíl.“ – Než začala péci pro „domajší“ (domácí) upekla napřed pro každý kus dobytka po jednom předplameníčku.
Gazděny z pece vytahují poslední a největší vdolek, zvaný „ščedrák.“ Je to velikánský koláč, do něhož ještě do surového, nastrká kuchařka pro každého člena domácnosti po jednom pérku. Ke ščedráku se všichni sejdou a zůstanou pohromadě, po rozkrojení koláče a stavu pérka dotyčnému naznačí, jakému se bude těšit zdraví příští rok. Komu pérko zůstalo neporušeno bude úplně zdráv, komu „poznělo“ bude churavý, poznělo-li více, bude nemoc těžší a opačně. Komu však shořelo úplně, ten do roka umře. Druhý takový koláč se také peče na Sylvestra.
Gazda jde do chléva a „říče“ evangelium sv. Jana a modlitbu, aby Bůh nedopouštěl na dobytek žádných nemocí, načež pokropil celý chlév svěcenou vodou. Nejstarší čeledín mu přitom svítí. Jakým kdo je na štědrý den, takovým je po celý rok. Proto dává hospodář toho dne domácím chleba s medem.
V izbě zatím prostírají na stůl ubrus, ze stěny sundají dožinkový věnec a položí ho na stůl. K němu ještě přidají po špetce z každého obilí, zemáků, cibule, česneku a vůbec všeho co se na polích urodí, aby v tom bylo Boží požehnání a hojná úroda byla i příští rok. Také to bylo na znamení, že se ničím nepohrdá, čeho Pámbu požehnal.
Pod ubrus si každý dal špetičku soli, před kým se rozpustí, ten do roka umře. Když se brali k večeři, gazděna, kolik bylo lidu, tolik žížlavých uhlíčků z ohniště vybrala a položila před každého jeden uhlíček. Komu uhlíček za večera neuhasl, ten do roka nezemřel, komu však zčernal, ten měl do roku umřít.
Řetězem obtáhli stůl, aby nemohli na statek vlci a zloději nekradli, podle jiného výkladu se řetězem stůl zamknul, aby se vlkům zamkla huba a nepožírali ovce. V pozdější době měl řetěz symbolizovat soudržnost rodiny a pevné zdraví. Když už mají sedat ke stolu, vyjde někdo na podsínek a vystřelí „aby súsedé čuli, že už sa bude večeřať.“ Kočky a psi se vyženou ven a dveře se zavřou na závoru. Na Štědrý večer se lidé báli rozsvítit, protože byl rozšířen názor, že v kterém domě první rozsvítí, tam do roka někdo zemře nebo dům vyhoří. Proto se čekalo, až se na obloze objeví první hvězda, která tuto předpověď rušila. Jak zasvítily na obloze první hvězdy, lidé zasedali ke štědrovečernímu stolu.
Když už se všichni „sa usádlili“, tak opět vstanou, gazda čte evangelium sv. Jana a modlitbu před jídlem:
"Požehnej nám, pane, ty milé boží dary,
které budeme bráti, z Tvéj ščedréj ruky požívati,
stolu Tvému nebeskému rač nás účastných činiti,
Kriste, králi věčné slávy amen. (Velké Karlovice)
Hospodář po modlitbě namazal medem oplatky a podával je všem členům rodiny. Na řetěz si při společné večeři dali nohy a žádný nesměl vstát, kromě gazděny, která nosila jídlo. Někdy jídlo nosila děvečka. Gazděna musí sedět tichučko, aby jí pak „kury dobře na vajcoch seděly“. Kde nezamykají stůl (trnože), položil si každý pod nohy něco železného, nohy pak nebolí a neotékají. Místy se pod nohy kladla i sekera s pantokem a dalšími železnými věcmi, a to proto, aby čarodějnice neškodily. Během večeře nesmí být v domě žádný cizinec, ten by z domu vynesl všechno požehnání a také by mohl jednoduše někoho domácího uřknout, a proto valašská pohostinnost v tento den neplatí.
Dívá-li se někdo do druhého stavení, kde večeří a uvidí-li na někom umrlčí hlavu, ten jistě do roku zemře. Když se na štědrý večer dělí ovoce a kdo dostane „vrhem“ (lichem. 3,5…), tak do roku zemře.
Štědrovečerní jídlo na Hrozenkově:
Prvním jídlem byly oplatky s medem, pak hřibová polévka s pohančenou (pohankovou) kaší a dále již to byly různé kombinace jídel závisející také na zvyklostech jednotlivých rodin a jejich finančních možnostech: kvaka (sladká řepa), krupice s medem, mastná kaše pohančená (z pohanky), hrách, múčanka, zemáky s cibulí, jablečník, vařené suché hrušky a ščípalky (krájená, sušená jablka, jinak řečené jako „krajanky“, různé vdolky, a nakonec čerstvé ovoce. V Drnovicích se, ale říkalo, že k večeři má být devatero jídel. Chystalo se pečivo. zelí, kyselka s hříbky, fazole, hráchy sušené ovoce, krupičná kaše, kynuté šišky, šlíže atd. U jídla se neslušelo mnoho mluvit. Teprve při rozkrajování jablek se začne rozprávka. Poté se pije pivo, kořalka se v tento den nepije.
Po jídle všichni vstanou, pomodlí se a rozejdou se. Když se všechno uklidí, ještě jednou se zamete, neboť na Boží narození se nesmí ani zametat. Rovněž pro dobytek se musí snést zásoba píce do chléva, aby na Boží narození „edem prám za jasla sa hodila“. Všichni se konečně umyli a zpívali dlouho do noci vánoční písně.
Jinde na Valašsku se jedlo skoro všechno, co se sedlákovi na poli urodilo, kromě různých „smotlach.“ Pokrmy a jejich hojnost na vánočních stolech se také různila podle zámožnosti rodiny. V bohatších rodinách byla nejprve velmi chutná polévka „ščedračka“: uvařil se hrách nebo čočka, k tomu se přidaly hřiby, sušené trnky, hrušky, zemáky, a to vše se společně uvařilo. Pak byly „pěry“ (buchty) mastné, nadité smaženými nebo suchými trnkami, dále krupice mastná, cukrem, skořicí nebo medem a perníkem posypaná. Potom mastné knedlíky a „štrudl“ jablkový nebo „jabčenica“ (rozvařená jablka). Místy měli zelí s chlebem, potom kozáky (hřiby) smažené s trnkami a hruškami a někde měli i ryby. Před polévkou se všude jedly oplatky s medem.
Zbytky štědrovečerního jídla se dávaly kravám, aby hojně dojily, kočce, aby hodně chytala myši, psovi, aby věrně dům hlídal a myším, aby tolik neškodily. Kravám a kurám (slepicím) se dává dožínkový věnec, aby dobře dojily a nesly, ale mašle, jíž byl věnec svázán musí dostat dívka (děvečka).
Dožínkový věnec se kravám a kurám na Hrozenkově dává až na sv. Štěpána, kromě toho krávy ráno dostávají na přilepšenou polaz, to je koláč s různým kořením. Psovi se na Hrozenkově dá chleba a mléka od stolu vánočního tolik, aby se ničeho nebál.
Po večeři se chasa baví různými způsoby, nejraději však zkoumá a odhaduje z rozličných věcí svůj osud. Je-li jablko u večeře rozkrojené červivé, tak dotyčný ochuraví, je-li nahnilé, zemře. Tak je to i s ořechem. Také dřevem házeli po kohoutovi, aby zazpíval, a které zazpíval, ta se do roka vdala. Nebo šly třást chebzem (bezem) a pravily: „Třasu, třasu chebz, kde je můj milý, nech tam štěká pes.“ Kde se ozval, odtud přišel ženich.
O půlnoci se dle pověry mění voda ve víno a dobytek „rozpráví“.
zdroj: archiv Antonín ViK, Vánoční obyčeje na Valašsku – autor textu: PhDr. Josef Tomeš, Ph.D., zdroje: A. Plessingerová, B. M. Kulda, Moravské Valašsko – Matouš Václavek, Lid a národ - Bartoš
vyobrazení: pohlednice, Marie Gardavská (1871, Kojetín - 1937, Kojetín)
fotografie: Valašské muzeum v přírodě, Rožnov pod Radhoštěm
https://nmvp.cz/roznov
