Za vsí v údolí, pod strání táhne se pruh zelených luk, jimiž protéká klikatý potok, věnčený na březích starými vykotlanými vrbami. Teď po Panně Marii (8.9.) v září je na lukách živo a veselo. Od sen po celý červenec a srpen tu nebylo duše ke spatření, leda že některý soused s lopatou objevil se u potoka, aby opravil a proházel potok, aby v čas bouře a přívalu voda snadno odtékala a louky nezaplavila. Jinak tu byl klidným obyvatelem chřástal (menší koroptev), oznamující každé ráno svým vrzáním, že slunce vychází a houfy žab, vyhřívajících se na březích potoka pod vrbami.
Slunce teple hřeje, modrá obloha se svěžím větérkem od západu obepíná celou krajinu. Děvčata s hráběmi v řadě za sebou pilně obracejí posečenou a již pěkně chrastící otavu na okolíkách a libá vůně z otavy rozlévá se po celém údolí. Vedle soused bude sekat až zítra, zde stojí ještě svěží tráva s klátícími se ve větru nachovými paličkami totenů, se spoustou žlutých květů smetánky, na vlhkých místech statnými, bílé okolíky nesoucími bolševníky a anděličkami, jichž lodyhy obalují nadmuté pochvy. V pozadí, kde louka se snižuje v dolík a kde plají dlouhé pentlicovité listy ostřic v mokřadle, trčí do výše dlouhé klasy živě karmínových květů vrbice. Tu u potoka mezi kamením je skupina trní se šípkem, na jehož větvích skví se ohnivou barvou dozrávající šípky a na trnkách modrají se celé růžence kulatých bobulí. V trní popíná se vysoko divoký chmel s hrozny měkkých šištic.
Děvčata obrátila a usedla na mezi, laškujíce a vypravujíce si o včerejší muzice, jež jest v celé osadě zakončením pouti o Nar. Panny Marie (8.9). Ze silnice přijíždí žebřínový vůz (žebřiňák), na něm stojí čeledín a za vozem vykračuje pantáta a statný, jak jedle urostlý syn jeho Václav, s prvním plavým vouskem a červenými tvářemi. Za nimi běží strakatý Vořech a očichává kde který kámen a mezník. Vůz vyjede na louku, holky s hráběmi se sběhnou k prvnímu okolíku a shrabují otavu na hromadu, pokřikujíce a dovádějíce. Pantáta sundává z vozu pabuzu a podávky, čeledín opravuje cosi na postroji koní. Václav pomáhá pak svalovati otavu na velké hromady, pří čemž vtipy a škádlení děvčat neberou konce. Děvčata jsou dílem sestry Václavovy, dílem dcerky kovářovy, jež přicházívají sousedovi na statek vypomoci při sklízení otavy, sena nebo ve žních. Baruška z nich jest nejhezčí, milých, modrých očí, růžových líček, kyprých forem a veselá a švitořívá a při tom vždy dobrosrdečná. Vašíček rád se točí v její blízkostí a tu nedá si ujíti příležitosti a již popadne Barušku do náruče a hodí ji do hromady otavy a zahází jí, takže se Baruška stěží ven jako brouk vyhrabe. Holky se smějí a pantáta od vozu volá: „nechte hloupostí a raději si pospěšte, musíme do večera ještě odvézt jednu fůru, bůhví, nebude-li do rána pršet, mě brní v levé noze“. Vořech štěká na Barušku, pýřící se rozpaky a ženoucí se hráběmi po Vaškovi. A již všechny chytají do náručí vonnou otavu a nosí a házejí na vůz, kdež stojí a rovná čeledín. A netrvá dlouho, fůra je vrchovatá, pantáta s Vaškem utahují provazem pabuzu, čeledín stojí u koní, Baruška ještě hráběmi očesává visící cáry otavy z vozu, koně vezmou a vůz pohybuje se k silnici.
Děvčata zůstanou na louce, aby počkala na druhou fůru. Nemají zatím co dělat a zaběhnou k nedalekému stromořadí k sousedovi Zvěřinovi, kde je hojně zralých švestek. Věsí se na větve a pomáhají hráběmi a trhají sladké ovoce. „I jen si natrhejte, ale nejhezčí z vás mě musí dát pak hubičku“. Děvčata se smějí a usednou pak se sousedem, besedujíce a vypravujíce si nejnovější klevety ze vsi. Ze stromů sletí celý houf strakatých stehlíků a přepadnou nedaleké uzrávající bodláky, po nichž lezou jak malé opičky, vyzobávajíce semena z hlaviček a bez ustání cvrlikajíce.
