V adventě na starodávném Chodsku, roráty

Čím byly zbožnému, starosvětskému lidu chodskému církevní roráty? Tajemnou bohoslužbou, která po spěchu a potu žní i sklizni posledních plodin za nastalého klidu poprvé zaklepala na jeho duši a napomínala jej tklivě, aby se rozpomněl, že není život jen práce rukou a snaha za chlebem, třeba i poctivá ve všem všudy, nýbrž že na člověku žádá svoje také jeho duše: „Ejhle, Hospodin přijde a všichni svatí jeho s ním a ty, muži, ženo, mladíku, dívko, starče, stařeno, mohli byste zůstati na tento Příchod nepřipraveni a tupí?“
Odpověď dána skutkem, že lid živé, prosté víry hrnul se na roráty jako na bohoslužby o velkých svátcích. Tajemnost adventního přítmí a vážná krása rorátních zpěvů táhla za sebou zázračnou mocí samo srdce lidu.

Vzpomínám, jak jsme my školáci toužívali již v předvečer, aby nás naši starší nenechali zaspat roráty. A měli jsme do školy i do kostela dobré tři čtvrti hodiny horské neschůdné cesty ve tmě. Rorátní mše svatá sloužena již o sedmé hodině. Byl-li měsíc „ve tmách”, svítívali jsme si cestou fakulemi, které jsme si sami robili z vysušených draček, pokapaných smolou, nebo jsme si na ně vyprosili hrst koudele, kterou jsme posypali roztlučenou smolou, stočili v rouru, dali zaschnout na kamna, aby se smola spojila s vlákny, a už se mohlo fakulí svítiti. Asi loket dlouhá vystačila nám třeba na tři cesty a měla výhodu, že jsme ji snadno zhasili a ihned ochladili, vloživše hořící konec do sněhu. Býval pak nezapomenutelný dojem, když jsme vstupovali do farní osady Trhanova, ještě tiché a zpola spící, jen mdlá světla světélkovala z malých okének chalup, a teprve, když zajásaly do temna z věže oba sezvánějící zvony, začali se trousiti lidé na náves, a než jsme přišli ke kostelu, jenž nás vítal nejen ozářenými okny, nýbrž i hlásným společným zpěvem milovníků zpěvu, kteří se tam hojně scházeli a zpívali, než vyšel kněz k oltáři, sypal se lid se všech stran. A ten milý dojem z našeho chudého kostelíčka v takovém adventním půvabu! Tu a tam po lavicích hoří sloupek, tři, čtyři zpěváci nebo modlící se stařeny hledí si od něho osvítili svou knížku. Tam se tulí k babičce děvčátko sotva čtyřleté, které si vyprosilo, aby je vzala s sebou na roráty. Školáci, dělíce se bez dohledu podle pohlaví, na stranu evangelijní děvčata, na epištolní chlapci, vyplňují předek presbytáře. Zábradlí před nimi je už zakleknuto staršími, kteří právě vykonali adventní zpověď a půjdou při mši sv. k svátému přijímání. Kostel se valem plní, na kůru spustí varhany, zazní: Ejhle, Hospodin přijde a všichni svati jeho s ním a Rosu dejte, nebesa, z hůry. Najednou ozve se zvonek u sakristie, zpěváci dozpívají, varhany zmocní hlas, kněz přistupuje k oltáři a po krátké předehře všecko shromáždění jako jeden lid jednoho smýšlení, jedněmi ústy radostně zpívá: Z nebe posel vychází, od dávna žádaný...
Musím zde zvláštní chválu vzdáti nábožnému zpěvu chodského lidu, který za mých školních let, a ještě nyní daleko předstihuje a řekl bych zahanbuje zpěv kostelní v městech, kde jsem kdy byl, nevyjímaje ani Prahu. V našich chodských kostelích zpívá, kdo má zdravé plíce, a za hanbu by bylo Chodovi, aby znaje píseň, nepřidal se ke zpěvu a nechal zníti kostelem jen několik hlasů, z nichž uboze dělí se každý zvlášť. Nemenší chvály zasluhovala všeobecná účast o rorátech nejen na mši sv., nýbrž i při přijímání sv. svátostí.

Pamatuji se, jak ještě před třiceti lety, vydávaje se v tento zimní čas za chodským národopisem, s jistotou shledával jsem se na rorátech s lidmi a pamětníky ze všech přifařených vesnic. Oujezdští a Babylonští měli přes hodinu neschůdné cesty, ale přes advent vystřídali se skoro všichni u stolu Páně, nedbajíce nic, že lační museli pak konati touž dlouhou cestu domů. Z kostela byla přenášena adventní nálada do domácností. V rodinách četnějších, zvláště kde bylo více ženských a měly pěkný hlas, zpívaly se nábožné písně, a to nejen pravidelně po večeři, kdy ženské předly a mužští potichu řezali dračky na svícení, ale i ráno dávno před svítáním.

Na přádlo stávaly ženské o čtvrté a páté hodině. Mužští v ten čas přejímali za ně všechnu práci a péči o dobytek ve stájích. Při přádle se zpívalo. V rodinách znali mnoho písní, které už upadly v zapomenutí. Bývaly čerpány hlavně ze Steyerova kancionálu z roku 1683. Jeden jeho výtisk přešel děděním po našich předcích do rukou mých. Je mi ta kniha zažloutlých, otřelých listů, zašitá v náhradních deskách ze staré šerky, převzácným dědictvím.
Na přástkách, za vrčení kolovratů se dobře zpívalo, přenesly se adventní zpěvy také do dívčích společenských přástek. Některý starší milovník zpěvu, obyčejně sám hospodář nebo hospodyně, buď z paměti nebo podle kancionálu zpěv vedli a děvčata, hledíce si rukama díla, ústy a hlavou učila se nejen zpívat, ale i zpěv milovat. Takto nás potom nepřekvapí zpráva starého výměnkáře z Chodova, kterou jsem zapsal r. 1923, že v některých rodinách zpívaly se v adventu a také v postě nábožné písničky po večerních modlitbách ke spaní, a zpívalo se ještě na ložích, až zpěváci a zpěvačky jeden po druhém usínali.
Pro povšechnou náladu je důležité dodat, že v přástkách u chasy odpadly pro advent a půst všechny rozpustilé žerty a zejména všechny světské písně, třebas byly zcela nezávadné. Děvčata v přástkách uvazovala si len na kuželi jen modrými haraskami a do kroje braly se sukně barev temných.

V neděli po sv. Kateřině měla chasa poslední muziku a tanec. V těchto náboženských zvyklostech býval pak chodský venkov posilován životem ve starodávných Domažlicích. Také tam byla zbožná účast měšťanů na rorátech nejen povinností, ale chloubou. Ještě za mých studentských let kvetl v Domažlicích starobylý spolek zpěváků „literátů, kteří udržovali a šířili známost církevních zpěvů ústně a měli i své kancionály rukopisné. A na samotný advent v Domažlicích mám pěknou upomínku, jak každý den až do Vánoc o šesté hodině večerní ozýval se z kostelní věže tenký hlásek malého zvonku „adventnika”, v jehož zvucích našel si lid slova vážného napomenutí: „Z hospody ven, z hospody ven!” Na začátku adventu vycházívali na tu chvíli velcí i malí před domy i chalupy a čekali na první zvuky „adventnika”, jako na hlas milého známého. (sepsal Jan Fr. Hruška, 1927)