Čím byly zbožnému, starosvětskému lidu chodskému církevní roráty? Tajemnou bohoslužbou, která po spěchu a potu žní i sklizni posledních plodin za nastalého klidu poprvé zaklepala na jeho duši a napomínala jej tklivě, aby se rozpomněl, že není život jen práce rukou a snaha za chlebem, třeba i poctivá ve všem všudy, nýbrž že na člověku žádá svoje také jeho duše: „Ejhle, Hospodin přijde a všichni svatí jeho s ním a ty, muži, ženo, mladíku, dívko, starče, stařeno, mohli byste zůstati na tento Příchod nepřipraveni a tupí?“
Odpověď dána skutkem, že lid živé, prosté víry hrnul se na roráty jako na bohoslužby o velkých svátcích. Tajemnost adventního přítmí a vážná krása rorátních zpěvů táhla za sebou zázračnou mocí samo srdce lidu.
Vzpomínám, jak jsme my školáci toužívali již v předvečer, aby nás naši starší nenechali zaspat roráty. A měli jsme do školy i do kostela dobré tři čtvrti hodiny horské neschůdné cesty ve tmě. Rorátní mše svatá sloužena již o sedmé hodině. Byl-li měsíc „ve tmách”, svítívali jsme si cestou fakulemi, které jsme si sami robili z vysušených draček, pokapaných smolou, nebo jsme si na ně vyprosili hrst koudele, kterou jsme posypali roztlučenou smolou, stočili v rouru, dali zaschnout na kamna, aby se smola spojila s vlákny, a už se mohlo fakulí svítiti. Asi loket dlouhá vystačila nám třeba na tři cesty a měla výhodu, že jsme ji snadno zhasili a ihned ochladili, vloživše hořící konec do sněhu. Býval pak nezapomenutelný dojem, když jsme vstupovali do farní osady Trhanova, ještě tiché a zpola spící, jen mdlá světla světélkovala z malých okének chalup, a teprve, když zajásaly do temna z věže oba sezvánějící zvony, začali se trousiti lidé na náves, a než jsme přišli ke kostelu, jenž nás vítal nejen ozářenými okny, nýbrž i hlásným společným zpěvem milovníků zpěvu, kteří se tam hojně scházeli a zpívali, než vyšel kněz k oltáři, sypal se lid se všech stran. A ten milý dojem z našeho chudého kostelíčka v takovém adventním půvabu! Tu a tam po lavicích hoří sloupek, tři, čtyři zpěváci nebo modlící se stařeny hledí si od něho osvítili svou knížku. Tam se tulí k babičce děvčátko sotva čtyřleté, které si vyprosilo, aby je vzala s sebou na roráty. Školáci, dělíce se bez dohledu podle pohlaví, na stranu evangelijní děvčata, na epištolní chlapci, vyplňují předek presbytáře. Zábradlí před nimi je už zakleknuto staršími, kteří právě vykonali adventní zpověď a půjdou při mši sv. k svátému přijímání. Kostel se valem plní, na kůru spustí varhany, zazní: Ejhle, Hospodin přijde a všichni svati jeho s ním a Rosu dejte, nebesa, z hůry. Najednou ozve se zvonek u sakristie, zpěváci dozpívají, varhany zmocní hlas, kněz přistupuje k oltáři a po krátké předehře všecko shromáždění jako jeden lid jednoho smýšlení, jedněmi ústy radostně zpívá: Z nebe posel vychází, od dávna žádaný...
Musím zde zvláštní chválu vzdáti nábožnému zpěvu chodského lidu, který za mých školních let, a ještě nyní daleko předstihuje a řekl bych zahanbuje zpěv kostelní v městech, kde jsem kdy byl, nevyjímaje ani Prahu. V našich chodských kostelích zpívá, kdo má zdravé plíce, a za hanbu by bylo Chodovi, aby znaje píseň, nepřidal se ke zpěvu a nechal zníti kostelem jen několik hlasů, z nichž uboze dělí se každý zvlášť. Nemenší chvály zasluhovala všeobecná účast o rorátech nejen na mši sv., nýbrž i při přijímání sv. svátostí.
