Tříkrálový večer se spojoval s věštěním tajemné budoucnosti ze svíček pouštěných v ořechových skořápkách po vodě, které daly vigílii název Svátek světel nebo „svatvečer svíček“. Pouštění svíček je obyčejem dávným, protože neznámý kazatel již v XV. století proti této pověře horlil: „A pomněte dnes varovati se čáruov, kouzluov, svieček nespouštějte a jiných pověr. Na pohany to slušie, ne na křesťany věrné…“
Na vodu se pouštěly svíčky neboli světýlka. Děvčata si nechala od Štědrého večera skořápky z vlašských ořechů a do nich nalepila zbytek svíčky, která hořela o Štědrém večeru. Takové skořápky si děvče připraví dvě. Jedna značí jí a druhá jejího milého. Obě dá opatrně do mísy naplněné vodou a bedlivě pozoruje, zda se skořápky přibližují či vzdalují. Když se přibližují, je to pro děvče dobrým znamením, protože se za milého provdá. V jiném kraji pak zvyk pokračoval: Na škrabačku daly kousek olova a rozehřály nad ohněm. Pak si mísu s vodou daly na hlavu, jednou rukou ji držely a druhou roztavené olovo lily do vody. Z těch rozmanitých kousků slitého olova poznávaly např. kolíbku, věnec, dítě a j., a z toho soudily budoucnost. (Český lid 1910)
V okolí Dobrušky zkoumala děvčata, zda se tohoto roku vdají tímto způsobem: Ponechala si tři skořápky „velkých“ ořechů a do každé připevnila svíčičku. Na Tři krále je opatrně spustila na vodu na talíři a pozorovala, která skořápka se nejdříve pohne. Vlastnice takové skořápky mohla být plně ubezpečena, že se vdá ještě toho roku.
Také se zjišťovala dlouhověkost a to tak, že si každý zapálil stejnou svíčku a záleželo na tom, která nejdříve dohoří. Komu svíčka nejdříve shořela, ten také nejdříve zemře. Nutno si ještě bylo dobře povšimnout odcházejícího kouře, šel-li kouř vzhůru, dostane se duše člověka, jemuž svíčka patřila, do nebe. Klesal-li však kouř k zemi, jest to věru špatným znamením, že onen člověk neodvratně míří do pekla.
O osudu členů rodiny mělo rozhodovat i házení mincí do tříkrálové vody. Mělo se házet v předvečer svátku po západě slunce. Peníz se hodil šikmo do mísy se svěcenou vodou, když v ní zůstal dotyčný zůstal po celý rok živ, když z mísy vyletěl, znamenalo to úmrtí. Hospodář měl házet devětkrát anebo tolikrát, kolik bylo hlav v domě. Tolik let bude prý ještě živ kolikrát mu mince zůstala ve vodě. (ČL, 1904, str. 270)
Jinde se modlil růženec, pila svěcená voda a postřikovali se. Po zapálení svíček se všichni začali znova modlit růženec a kdyby se nyní někdo podíval vyraženým smolným sukem do světnice, spatřil by toho, kdo ještě tento rok zemře.
zdroj: archiv Antonín ViK, Veselé chvíle v životě lidu českého, autor: Čeněk Zíbrt, časopis Český lid, 1892 a Český lid, Karel Pejml
vyobrazení: obraz: Večer tříkrálový, l. p. 1863 (na obrázku si všimněte postav Tří králů, které stojí za oknem), autor: Antonín (Anton) Gareis ml., také Antonín Garaeis (1837, Praha – 1922, Praha)
