Každá dívka toužila poznat milého svého srdce, a proto se zejména v kouzelném čase mezi svátky oddávala starým zvykům a pověrám. Předvečer svátku Tří králů byl považován za noc plnou tajemných znamení, kdy se hranice mezi světem lidí a osudu na okamžik pootevřela. Právě tehdy se ženy snažily alespoň poodhalit roušku své budoucnosti a nahlédnout do toho, co je čeká.
Jedním z rozšířených obyčejů bylo věštění o budoucím ženichovi. Dívky, zahalené do tmy a zimního ticha, vyšly k plotu u stavení, uchopily jeho laťky a jemně s ním třásly. Přitom tiše, někdy i s lehkým chvěním v hlase, pronášely zaklínací slova: „Třes se, plote, třes, kde je můj milý, ať se mi ozve pes.“ V napjatém očekávání pak naslouchaly okolnímu tichu. Směr, odkud se ozval psí štěkot, jim měl napovědět, z které strany přijde jejich budoucí manžel a odkud do jejich života vstoupí láska i nový osud.
Jinde se ženy pokoušely zvědět svou budoucnost tím, že si vytrhly několik vlasů a pustily je do mísy naplněné vodou. Ta, která dokázala bezpečně poznat svůj vlastní vlas, se podle víry měla ještě téhož roku vdát. Dívky se také snažily zjistit, zda dostanou za muže mládence, či vdovce. Z doškové střechy proto vytáhly několik stébel a doma je pečlivě spočítaly. Sudý počet stébel věštil mládence, lichý pak vdovce.
Věděla-li již dívka, že se vdá, a tušila-li, zda si vezme mládence či vdovce, mohla se pokusit zjistit i společenské postavení svého nastávajícího manžela. Vzala tři talíře a na jeden položila prsten, na druhý klíč a na třetí hřeben. Poté někdo talíře přestavil a dívce byly zavázány oči s pobídkou, aby si jeden z nich vybrala. Sáhla-li po talíři s klíčem, bylo to znamení, že se vdá za sedláka. Zvolila-li prsten, měla se stát paní, zatímco hřeben věštil manžela žebráka.
Další pověry:
- V Domaslovicích doporučovali před sluncem východu časně zrána stanout a kolem chalupy tři rázy chodit, a při každém rohu volat do pole: "Tři králové přijeli, aby do toho domu zlí lidé přistup neměli." (Vlasť, roč. 17)
- Ve Velké chodívali číhat v předvečer tří králů na křižovatku, na "ducha" ve vysokém lese, kde se všeobecně říkalo „na Křižovatkách“. Povídalo se, že ten, kdo by Ducha polapil, byl by šťastným člověkem, ježto by Duch, aby získal svobodu, pověděl o všech svých pokladech.
zdroj: archiv Antonín ViK, vyobrazení: pohlednice, autor neznámý
Našli jste v článku chybu, nesrovnalost nebo máte zajímavé doplňující informace? Napište nám prosím na email info@ceskezvyky.cz
