Celý den, a zejména pak večer před svátkem svatých Tří králů, měl výrazně slavnostní ráz a v mnohém se podobal Štědrému večeru. V domácnostech se dodržovala postní strava, lidé se oddávali věštění, vykuřovali příbytky a vykonávali rozličná kouzla, která měla zajistit ochranu a štěstí do nadcházejícího roku. Tento večer byl považován za poslední z dvanácti osudových nocí následujících po Narození Páně, nocí, kdy se podle lidové víry rozhodovalo o budoucím běhu života.
S touto nocí se pojila také představa o škodlivých a nečistých silách, které se měly přibližovat k lidským obydlím a ohrožovat zdraví, majetek i blahobyt jejich obyvatel. Aby se jim lidé ubránili, uchylovali se k tradičním ochranným úkonům, jejichž síla vycházela z křesťanských symbolů i starších magických představ. Příbytky byly kropeny svěcenou vodou, zapalovaly se svíce a na dveře i trámy se znamením kříže vzývala Boží ochrana, která měla zajistit klidnou noc a bezpečí pro celý dům i jeho obyvatele.
Byl to také od pradávna první velký křesťanský svátek v novém roce. Filosof a národopisec Ignác Jan Hanuš (1812-1869) uvádí, že svatvečerem svíček neboli tzv. tučným večerem (večer před Třemi králi) končil v nejstarších křesťanských dobách čas vánočních svátků a 7. lednem se již začínalo období masopustu. V domovech se rozsvěcovaly tříkrálové svěcené svíce, aby se jimi prosvětlovala neznámá budoucnost, která se věštila ze svíček pouštěných v ořechových skořápkách po vodě, které daly vigílii název Svátek světel nebo také "svatvečer svíček."
V kostelích se světila voda, křída, kadidlo, a věřící si do kostela přinášeli i křížky, zlaté přívěšky, prstýnky, madonky. K těmto věcem si lidé přidávali také „bobky“ (vavřínové plody), který byl nastrkán v soli. Dále místy světili sůl, síru, česnek a svíčky. Všechny tyto věci kromě svíček, používali v domácím léčení lidí i dobytka. Ve farním kostele, ve zvláštní velké nádobě byla svěcená voda. Každý přinesl ve své nádobě vodu čistou, kterou vylil do vody svěcené a pak si z ní nabral do své nádoby. Když si hospodář nebo hospodyně z kostela přinesli posvěcenou vodu, nejprve se jí každý napil, aby byl chráněn před zimnicí. Pak se nalila do kropenky, upevněné obyčejně při dveřích. Zbylá voda z předešlého roku se vylévala na ohniště. V některých zdrojích se uvádí, že svěcená voda byla z kostela odnášena tajně.
Po modlení nad svěcenou vodou si vzal sedlák trochu vody do džbánu a zhotovil si ze slámy štětičku. Vykropil celou světnici, půdu, sklep, spižírnu a chlév. Tím se stalo, že celé stavení bylo rázem zbaveno obtížného hmyzu a lidé v něm bydlící byli obrněni proti každému pokušení. Také se kropilo stavení s přilehlými hospodářskými budovami, aby se jim vyhnul oheň. Když se vše vykropilo, odešel hospodář do sadu pokropit stromy, aby měly bohatou úrodu, včelstva pro dobrou sklizeň medu i jako ochranu před nemocemi. Pak šel na pole, které také pokropil a pomodlil se za hojnou úrodu. Štětičku zanechal na poli.
Na Chodsku se žehnali svěcenou vodou každodenně, ráno i večer, když odcházejí z domova, když se dítě narodilo a též když zemřel někdo ve stavení. Také každý nový kus dobytka se pokropoval, podobně jako první fůra sena i obilí. Svěcený bobek byl dobrý na různá bolení.
Někde ostatní vodu svařili a uschovali pro rozličnou potřebu. Svěcenou vodu však nebylo zapotřebí svařovat, poněvadž podle lidové víry vydrží prý celých sedm let, aniž by ztrácela na chuti, nebo snad zahnívala. Kde býval hospodář příliš vzdálen od kostela, mohl si posvětit vodu sám. Tuto vodu musel načerpat přesně o půlnoci před Třemi králi a říkat příslušnou pobožnou průpověď, když ji přinášel do světnice.
Našli jste v článku chybu, nesrovnalost nebo máte zajímavé doplňující informace? Napište nám prosím na email info@ceskezvyky.cz
zdroj: archiv Antonín ViK, úvod: Obyčeje a slavnosti v české lidové kultuře, Eva Večerková a dále časopis Český lid, 1892 a Český lid, Karel Pejml
vyobrazení: pohlednice, autor neznámý
