O „Třech králích“ zrovna přemýšlím, před půl hodinou byli u mě. Zaklepali dvorně a sotvaže jsem otevřel, ohlásili se sami slovy: „My tři krále, my jdeme k Vám!“ K Vám! A já myslil, že králové každému tykají!
Ustoupil jsem v slušné uctivosti do pokoje a oni šli za mnou. Zůstali stát hned u dveří, snad jim byla prostá má jizba až příliš chudá. Já ale, překonán dojmem nenavyklým — králové mě navštěvují velmi zřídka — klesl jsem na sedadlo. Stáli a zpívali si. Naslouchal jsem, hleděl jsem —ba vpíjel jsem se v jich vznešené, královské postavy. Každý z nich byl vznešený skoro přes loket. A bylo mně, jako by jizbou vanula peruť velebnosti. Dozpívali a nastalo ticho. Poněkud trapné, přiznám se. Monarchové koukali na sebe, začali přešlapovat a na jejich tváři jevila se jakási úzkost. Cítil jsem, že konečně se musím odhodlat a začít. Ale o čem jen honem mluvit!
„Monarcho,“ pravím konečně k tomu, o kterém jsem soudil podle jeho bot, že patří z nich k nejstaršímu panovnickému rodu, „pokud vím, odpočívají Tvoje tříkrálovské kosti v kolínském dómu nad Rýnem. Pěkný kostel — tuze pěkný — jak náleží pěkný.“
Oslovený učinil svými vznešenými ústy, jaký si zcela zvláštní pohyb, kterému jsem nerozuměl. Vypadal tak, jako když neurozený člověk otevře hubu. „Který pak z Vás,“ pokračoval jsem zas, hledaje nit rozmluvy, „který pak z Vás je — Kaš—párek?“ — „Kašpar“ mě totiž nechtělo jít přes jazyk, zdálo se mně trochu neuctivé. „Hihihi!“ znělo to ve skupení královském. — „Tenhle ten je Kašpar!“ vypravil pak jeden ze sebe a ťuknul prstem souseda pod lopatku. Ťuknutý se zachvěl, polechtalo ho dotknutí prstem. „A který pak je černej vzadu —?“ ale sotva jsem ta slova pronesl, zahalil jsem si studem tvář. Cítil jsem, že jsem pronesl něco náramně neslušného. „Tenhle ten je černej vzadu,“ znělo ze skupení. Udiven jsem pohlédl vzhůru. „A jakpak se jmenuješ, ty třetí?“ ptám se dále. „Josef Malina.“ Tak! Sáhl jsem si na čelo — nová záhada! Jak známo, vypravuje nám svatý Matouš, jediný z evangelistů, o „mudrcích přibylých od východu“. Nenazývá jich králi a nezná také jejich jmen. „O sedm set let později“, četl jsem kdesi, „tvrdil najednou učený bohoslovec Beda, kněz northumberlandský, že byli potentáty a jmenovali se anglickými jmény Kašpar, Melichar, Baltazar. Učení pozdější bohoslovci tvrdili, že se jmenovali jinak: Apeles, Amarus, Damaskus — Ator, Sator, Peratoras — Magalach, Galgalath, Satracen.“ A tu přijdou ti potentáti sami a jeden z nich tvrdí, že se jmenuje Josef Malina. Přistoupil jsem blíž, potentát Malina měl u košile odtržený límec a na obnaženém krku krvavý pruh, jako by ho byl někdo teprve před chvílí nehtem rejp! „Monarcho, ty jsi se pral!“ pravím uctivě. „To mně udělal tadyhle Krystl!“ žaloval monarcha na monarchu vedlejšího. Mnou projela myšlenka přímo ďábelská! Jakpak, myslím si, kdybys mezi ty tři krále rozšířil sémě nesvornosti! Kdybys jim dal sumu, která se nedá třemi dělit!
