Dnešní pondělí získalo svůj barevný přívlastek pravděpodobně odvozením od cechovních zvyklostí "modrých", tedy nepracovních pondělků. V kostelech se v tento den vyvěšovalo modré nebo fialové sukno, což podtrhuje fakt, že se stále nacházíme v postním období. Právě fialová a tmavě modrá jsou barvami pokání, které nás doprovázejí na cestě k Velikonocům.
Tento zvyk sahá až do 12. století, kdy modrá barva vstoupila do křesťanské ikonografie jako symbol Mariina pláště, ale také jako barva smutku, pokory a ztišení. V souladu s duchovním významem půstu bychom měli i dnes dbát na klid a mlčenlivost. Na Modré pondělí ráno symbolicky vzdáváme úctu nebi i nadcházejícímu jaru; na stůl dáváme zelené osení jako projev vděčnosti přírodě za probouzející se život a děkujeme za dar života samotného.
Původ přívlastku „modré“ je, ale možné hledat i v doslovném překladu německého „blauer Montag“, kde slova blau (=modrý), které též znamenalo víkendovou opilost. Podobné německé slovo "lau" zase znamená vlažný, nečinný, což charakterizovalo opilce při kocovině. Dříve šlo o běžnou věc, že modré pondělí si udělal každý, kdo v tento den nepřišel do práce a většinou to byl opravdu následek nedělní opilosti. Jedno úsměvné vysvětlení názvu je, že se mladí tovaryši při pijatice většinou servali a následně byli od modřin celí modří, jak na to poukazuje krátká říkanka z tehdejších Humoristických listů, asi z roku 1877:
Že se říká „modré“ pondělí,
jaká toho asi je příčina?
Inu, při pitkách se udělí
velmi snadno ňáká modřina.
Kvůli „modrému“ nepracovnímu pondělí se dokonce rozhořel spor mezi ševcovskými tovaryši a jejich mistry. Koncem 18. století se totiž běžně pracovalo v sobotu až do večera a někdy i v neděli po kostele až do oběda. Ševci si proto jako náhradu drželi tzv. modré pondělí. Když se jednou mistři usnesli, že tento zvyk zruší, rozhořčení tovaryši okamžitě zanechali práce. Nakonec však obě strany dospěly k dohodě a modré pondělky zůstaly zachovány. Tento příběh vychází ze skutečnosti – na počest usmíření byla založena slavnost zvaná „Fidlovačka“, která se pak konala pravidelně každou první středu po Velikonočním pondělí a stala se z ní nejživější a nejlidovější pražská pouť.
Poznámka na závěr: Na Moravě a potažmo na Slovácku se žádné speciální názvy dnů před Zeleným čtvrtkem netradovaly a nejsou s nimi spojeny žádné specifické zvyky. Tato problematika je dobře vysvětlena mimo jiné v monografii Věry Frolcové: Velikonoce v české lidové kultuře. Jde o typický příklad, že výrazy regionálně omezené jsou vlivem médií vztahovány na celou Českou republiku v tomto případě naprosto chybně.
Jak takové modré pondělí u ševce mohlo vypadat je znázorněno na pohlednici od Karla Rašeka, s příznačným názvem "Modrý pondělek" (1914)
zdroj: knižní archiv Antonín ViK a spol.
vyobrazení: pohlednice, Hans Massmann (1887-1973, Vídeň)
a Karel Rašek (1861-1918)
