Jako všechny zelené rostlinky s nepatrným květem bývají znakem panenské poctivosti, tak i majoránka (Origanum majorana), lidově majorán, marijánek, marjánka či voněkras, má své místo v dívčím srdci. Moravské dívky si ji pečlivě ošetřovaly a pěstovaly. Ne však pro každého. Jen pro svého upřímného milého – nikdy pro podvodného záletníka.
Za našimi humny majeránek bujný,
kdo chce k nám chodívat, musí býti šumný.
Majoránka byla oblíbenou bylinkou našich babiček a kdysi se věřilo, že dokáže přičarovat lásku. Na svatého Jana večer si děvče natrhalo tři snítky majoránky. Jednu si dalo za šněrovačku u srdce, druhou pod polštář a třetí hodilo do ohně. Když snítka v ohni zapraskala a voněla, znamenalo to, že se do roka vdá. Když jen tiše doutnala a čadila, měla ještě rok čekat. Když ale zčernala a nevydala vůni, byl to neklamný znak, že ji milý klame. Proto se říkalo: „Kde voní marjánka, tam je láska upřímná. Kde nevoní, tam nevěř ani slovu.“ Děvčata také věřila, že když zasadí majoránku do rozbitého hrnce a bylinka se i přesto ujme, vydrží i láska všechny překážky. Když ale uvadla, měl milý srdce z kamene.
Sláva majoránky je velmi stará a od začátku se prolínaly její přednosti - jednou byla oblíbená jako koření, jindy jako léčivo. Znali ji už ve starém Egyptě a v Římě, k nám ji dovezli křižáci z Jeruzaléma. Dobrým zvykem středověkých matron bylo pěstovat majoránku v květináči na okně.
Majoránka pro nevěstu:
- Do svatební kytice - na Slovácku a Hané vázaly družičky nevěstě do kytky snítku marjánky. Musela být trhaná za rosy před svítáním a nesměla ji vidět cizí oči. Věřilo se, že majoránka v kytici zajistí, aby ženich zůstal věrný a v domě voněla svornost. Kdo by ji z kytice vytáhl, rozvázal by manželství.
- Do peřin a pod hlavu - matka nevěstě zašívala sušenou majoránku do rohu duchen a polštářů z výbavy. Říkalo se tomu „voněkras pro dobrou noc“. Bylina měla chránit lože před hádkami, zlými sny i uhranutím. Na Valašsku dávala kmotra nevěstě před první nocí svazek majoránky pod prostěradlo – aby byla noc požehnaná a do roka kolébka.
- Do věnce a do vlasů - při čepení se nevěstě vplétaly do věnečku lístky majoránky spolu s rozmarýnou. Jakmile jí čepili čepec, věneček se schoval na půdu. Dokud voněl, držela v domě láska. Když vůně vyprchala, bylo třeba majoránku obnovit – hospodyně ji nasypala do světničky o Štědrém dnu.
Říkanka z Hané:
„Marjánko, marjánko vonná, buď nám v loži nevinná.
Ať je muž jak chleba dobrý, ať je žena jako ty.“
Užití a účinky na zdraví:
Těžko si bez majoránky představím mnoho oblíbených pokrmů, jako například gulášovou polévku, některé omáčky, pečená masa, nádivky nebo klasické pochoutky domácí zabijačky. Pro tento účel se u nás pěstuje, neboť ve volné přírodě neroste. Proč se majoránka do jídel vlastně přidává? Nejenže jídlo krásně dochutí, ale podporuje tvorbu žaludečních šťáv a je příznivá pro naše trávení. Obsahuje třísloviny a hořčiny.
Hlavní léčivou vlastností majoránky je její silně tišící vliv na nervovou soustavu. Používá se proto při rozčilení, stresech, nespavosti, migréně a pocitech slabosti. Prý vyléčí všechny lidské žaly, i ten největší - nešťastnou lásku. Její další dobrou vlastností je, že ulehčuje průběh menstruace, příznivě ovlivňuje tvorbu a vylučování mateřského mléka. Jako každé koření i majoránka podporuje trávení, zlepšuje činnost žaludku a střeva odstraňuje plynatost. Doporučuje se také do koupelí, na rány, jako inhalace nebo jako přísada při rýmě, astmatu a prochladnutí. Při senné rýmě pomůže, když si do nosních dírek vložíme tampon namočený v silném odvaru z majoránky. (zdroj)
Zdroj: knižní archiv Antonín ViK a spol,Klára Trnková – Magické byliny, www.bylinkyprovsechny.cz
