Co je bez květu po celý rok, rozkvete prý zlatým květem v noci svatojánské.
Kouzla o svatojánské noci se týkají především přivolání štěstí, zdraví a lásky. Byliny nasbírané v předvečer svátku sv. Jana mají z celého roku nejsilnější účinky a dívkám toužícím po lásce mohou přivést do života vytouženého partnera a manželství. Tradičním rituálem byl věneček, který si děvče uvilo ze slavného „devatera kvítí“. Když ho večer schovalo pod polštář, měl jí přivodit prorocký sen o budoucím ženichovi. Na Bydžovsku se k tomuto zvyku vázala ještě přísnější pravidla. Dívky nesměly při trhání bylin na nikoho promluvit, což rituálu dodávalo tajemné ticho. Po příchodu domů kvítí okamžitě vhodily oknem nebo otevřenými dveřmi do světnice, teprve potom ho sesbíraly a uložily pod podušku. O kom se jim v noci zdálo, toho prý skutečně dostaly za muže.
Splétání bylin do věnce mělo svůj hluboký význam, věnec napodobuje magické znamení kruhu. Kruh měl původně člověka ochraňovat před démony, později před pekelnými mocnostmi, to už pomocí svěcené vody, nebo křídy. Ve tvaru věnce se také peklo obřadní pečivo.
Na šumavském podlesí si dívky na věnečky trhaly následující devatero kvítí: květ šípku, rusalky nebo husičky (kopretiny), smolničku nebo kohoutek, chrpu, rozchodník, tučný mužík, který žlutě rozkvétá na doškové střeše, mateřídoušku, polní macešku a zvonečky. Věnečky vijí večer a časně ráno je pouštějí po vodě. Věří, že se provdají za toho, kdo věneček vyloví. (Prácheňsko)
V krajích, kde se pěstoval len (Poličsko, Pelhřimovsko, Horácko atd.) si u venkovského lidu získal tolik lásky, že ho pokládal i za bylinu čarovnou. Dívky si k němu dokonce chodily pro radu: Před svatým Janem Křtitelem (24.6.), kdy „honějí se mušky v zelí“, udělaly si dívky věnečky z černobejlí (pelyněk černobýl), vložily si je pod levou paži a šly k ohni honit mušky. Když ohně spálily, přicházely ke lnu a ťukaly do něj „oharky“ a poslouchaly. Ze které strany se v lánu lnu ozval nějaký zvuk, z té měl přijít budoucí milý. Když se pak dívky vrátily domů, házely na hrušku věnečky, které do té doby nosily schované pod paží. Po kolikátém hodu věneček na větvi uvázl, za tolik let se dívka vdala. Pokud však některá z nich svůj věneček během onoho magického večera ztratila, lidová pověra varovala, že brzy ztratí i svůj věneček panenský…
Další pověry, kterým věřily naše babičky:
- Na sv. Jana z večera natrhej z devatero mezí kvítí a uvij z něho malý věneček, ale nezapomeň, že ani při trhání, ani pletení nesmíš mluviti. V noci pak jdi na kopec, ne však kde se pálí ohně a dívej se po okolí, spatříš prý věci, které tě v tom roce potkají. Také cestou nesmíš ani slova promluvit.
- Z devatera kvítí měly být i věnečky, které dívky před východem slunce házely do vody anebo v sadě. Věneček puštěný po svatojánské vodě, který odplul daleko, věstil odchod z vesnice, a ten, co se uchytil na větvi stromu, nebo zůstal u břehu znamenal opak. Potopil-li se věneček, dívka prý do roka zemře. Někde zase chlapci na loďkách s dlouhým bidlem věnečky chytali a který chlapec chytil věneček té které dívky, tak ten pár se měl podle lidové víry vzít. Na horách zase byl zvyk házet věnečkem přes hlavu, přes jabloň a pokud se věneček ve větvoví hned na poprvé uchytil, tak se měla dívka do roka vdát, kolikrát ale spadnul, tolik let dívka svobodná zůstala.
- Věřilo se, že upletený věneček z kvítí svatojánského škodí čarodějnicím, jak dokládá pověst: "Na Chlumu (u Prasku) byla svatba. Když jeli svatebníci z kostela, potkala je u šibenice, kde je nyní kříž, čarodějka a chtěla je začarovati. Ženich vzal však upletený věnec ze svatojánského kvítí, hodil ho čarodějnici na hlavu a ta se s velkým hřmotem propadla. Od té doby prý přichází na svět jako bezhlavý pes a běhá po polích."
- Aby měly bylinky největší léčivou sílu trhaly se mlčky a v rukou v šátku o svatojánské noci. Některé kolem půlnoci a nejlépe za úplňku, jiné při východu slunce. Pro mnoho léčebné a magické úkony se používalo devatero kvítí, které bylo potřeba utrhnout na devíti mezích. Mimořádná moc v milostné magii byla připisována pelyňku černobýl a třezalce tečkované „milovníček“.
- Někde se sbíralo sedmero bylin, z kterých se pak uvařil čaj. Z jejich pohledu tento magicky ozdravný čaj rozdělily mezi členy své rodiny a společně ho vypili.
- Věřilo se, že každá květinka či bylina v den sv. Jana volá: „Utrhni mne“, jako by se domnívala, že po sv. Janě již tak líbezně nepokvete a nebude mít takovou „sílu“.
zdroj: archiv Antonín ViK, časopis Český lid, Časopis českého lékárníctva, 1895 a ČT - pořad Svatoján, vyobrazení: pohlednice, autor neznámý
Našli jste v článku chybu, nesrovnalost nebo máte zajímavé doplňující informace? Napište nám prosím na email info@ceskezvyky.cz
