Svatojánské byliny kvetou, voní, léčí, kapradí je jejich noční stín. Nerozvíjejí listy – oni je rozbalují. Mladý list stočený do spirály, jako houslový klíč, se pomalu narovnává a hledá světlo. Naši předci tomu říkali „biskupská berla“. Také nekvete – a právě proto ho lidé hledali. Věřili, že jednou za rok, o půlnoci na sv. Jana (23.6.), poruší zákony přírody a vydá květ. Ne pro lék, ale pro zázrak. Proto stojí v herbáři svatojánské noci hned vedle třezalky. Jedna léčí tělo, druhé otevírá brány k pokladům. Kořenu kapradí se říká „svatojánská ručička“ a před východem slunce se jím vytíraly žlaby. Tím se prý uchránil dobytek od uřknutím a zlého očarování.
Kapradí se připisuje i další magická moc. Svinuté vrcholky mladých listů, nasbírané o svatojánské noci, lidé zašívali do škapulíře (malý plátěný pytlíček) a nosili u sebe. Věřili, že je ochrání před uhranutím, nemocí i zlými silami. A když kraj sužovalo sucho, hospodáři pálili nasbírané a usušené kapradí. Dým stoupající k nebi měl přivolat mraky a konečně tolik potřebný déšť.
