Není to král zahrad, je to „král cest“. Roste tam, kde to ostatní byliny vzdaly – v udusané hlíně, kterou denně drtí naše kroky a možná právě proto dostal sílu hojit. Říkáme mu plevel, a přitom je to nejvěrnější léčitel, jakého česká země nosí. Když se řízneš při práci, na poli, matky ti odjakživa přiloží jitrocelový list. Do večera je rána zatažená. Když tě v lese štípne vosa, rozžvýkáš list a svědění do minuty zmizí. V jednom starém bylináři se píše: „Když ropuchu kousne pavouk, spěchá k jitroceli. Ten jí pomůže“ a když nás v zimě trápí kašel, babičky vytáhnou z komory tmavý sirup z jitrocele. Jitrocel má prý devětadevadesát kořínků – na každou z devětadevadesáti zimnic jeden. Uvaříš-li z něj odvar a dáš jej nemocnému vypít, zimnice ustoupí.
Už nikdo si nevzpomene, že jitrocel byl kdysi tou nejposvátnější rostlinou a lékaři považovali jitrocel společně se šalvějí a routou za všelék a v anglosaských bylinných pověstech bývá jitrocel zmiňován hned po černobýlu, „nejstarším z bylin,“ také bývá nazýván „matkou léčivých bylin,“ proto býval součástí většiny mastí. Jitrocel kopinatý (Plantago lanceolata) má jméno z latinského plantago, odvozeného od planta – tedy „chodidlo“ či „podešev“. Název mohl vzniknout dvojím způsobem: buď proto, že si lidé dávali listy do bot, aby nekulhali, aby zmírnili bolest a ochladili puchýře, nebo proto, že se drobná semena lepila na podrážky a cestovatelé tak jitrocel nevědomky roznášeli po krajině. Kováři, si dávali list do bot, věřili, že jitrocel vytáhne z těla „železnou únavu“ a střepy. Když kůň šlápl na hřebík, obalili kopyto jitrocelem. Indiáni nazývali jitrocel „stopou bílého muže.“ Všimli si totiž, že kdekoli Evropané prošli a usadili se, tam začal růst. Lidově se mu říká: babka, celník, psí jazyk, psí uši, beraní jazýček, ranocel. Jmen má tolik, kolik ran za staletí zahojil. Jeho příbuzný je jitrocel větší, který za ním nijak nezaostává a užívá se stejně.
V rukopise z 11. století se zachovala anglosaská óda, která opěvuje devět rostlin a zároveň jde o zaklínadlo při sběru jitrocele: „I ty, jitroceli, matko rostlin, otevřená k východu, mocná v nitru, přes tebe hrkotají vody, přes tebe jezdí ženy, přes tebe jezdí ženiši, nad tebou odfukují býčkové. Všem jsi vzdoroval a stavěl jsi se jim na odpor. Tak odporuj i jedu, nákaze a zlu, které přicházejí do kraje.“ Proti klevetám a závisti se pil odvar z jitrocele. Do vroucí vody se vložil list jitrocele kopinatého, přidala se špetka suchého jilmového listu a snítka lobelky (ve větším množství je jedovatá). Říkalo se: „Jak zhořkne v ústech, tak zhořknou klevety v puse tomu, kdo je trousí.“ Když člověk odvar vypil, pomluvy v dědině ustaly. Jilm měl „svázat jazyk“ a lobelka „otevřít oči“ těm, co záviděli. Nejsilnější ochranou byl, ale sušený kořen. Na podzim se vykopal kořen jitrocele většího, omyl, usušil na půdě a zašil do malého plátěného pytlíku. Nosil se na krku, na kůži pod košilí, jako amulet. Byl považován také za spolehlivý prostředek na odpuzení hadů. Svazek jitrocele pověšený v chlévě chránil krávy, aby jim bosorky nebraly mléko. Vkládal se i do kolébky proti „můrám“. Dívky trhaly jitrocel o svatojánské noci. Dávaly si ho pod polštář: „Jitroceli, jitroceli, prosím tě pokorně, ukaž mi ve snu mého milého.“ Když se list do rána zazelenal, svatba do roka. Když zčernal, znamenalo to neštěstí.
Věřilo se tomu, že kdo třímá v ruce jitrocel a kdo k tomu navíc dokáže vyslovit správné zaklínadlo, disponuje silou zdolat životu nebezpečné krvácení (například do mozku) a přežít je. Zejména při porodu – když duše opouští říši mrtvých na onom světě a vtěluje se na tento svět – existovalo nebezpečí vydatného krvácení a nadměrné ztráty krve. Proto při porodu držely germánské ženy pevně v levé ruce (blíž k srdci) kořen jitrocele. Dobrý duch rostliny je měl ochránit před smrtí při porodu.
Sběr jitrocele a jeho rituály:
Výjimečnost byliny vyžadovala i rituální sběr. Léčitel se vydal na cestu časně zrána, ještě před východem slunce, aby vyhrabal ze země kořeny jitrocele. Neumýval se, nepronesl ani slova a ani jednou se neohlédl. V žádném případě nesměl mít u sebe želez, které nemá ráda většina přírodních duchů. Šel tedy ve stavu změněného vědomí, sám „jako duch“, aby se setkal s duchem rostliny dlícím na onom světě. Obětoval trochu své krve, trochu mléka, medu či medoviny a oslovil jitrocel výše uvedeným zaklínadlem. Doma pak získané kořeny v počtu tří nebo devíti – na krk nemocného, jehož démona horečky chtěl zahnat pryč. Když chtěl vyléčit silné bolesti hlavy, uvázal pacientovi kořeny jitrocele a „křížového koření“ (hořce křížatého) rudou stuhou kolem hlavy.
Kořen jitrocele se obvykle vyhrabával i na odlehlých křižovatkách cest, v místech, „kudy táhly mrtvoly a nevěsty“. Bylinkáři se drželi magických čísel a kolem krku si zavěšovali amulet čítající 3, 7, 9 nebo 99 kořínků, aby zahnali zlé červy, záludnou horečku a zlomyslné duchy přinášející záhubu, aby se ochránili před přičarovanou láskou nebo, aby se dovolali svých práv při soudním procesu a ženy dlouho držely při porodu v levé ruce svazeček jitrocelových kořínků.
Jitrocel v historii lékařství:
Jitrocel zaujímal čelní místo v medikacích už ve starém Řecku, například lékař Themison věnoval jitroceli celou knihu a Pseudo-Apuleius ve svém Herbariu (bylinář ze 4. století) udával hned 24 možností léčebné aplikace jitrocele. Dokonce už Dioscorides (cca 40-90 n.l.) oceňoval chladivé a vysušující vlastnosti jitrocele. Ve svém díle o léčivých látkách napsal, že „tři kořene jitrocele se třemi poháry vína a stejným množstvím vody pomohou při třídenní horečce a čtyři kořeny při čtyřdenní horečce.“ Dále pak psal, „že někteří lidé používají kořen jitrocele jako obklad krku proti otoku žláz.“ Plinius píše s trochou nadsázky, že rozříznutý kus masa opět sroste, když se vaří v hrnci s jitrocelem.
Jitrocel byl pro své tišící a hojivé vlastnosti oblíben především u předchůdců dnešních chirurgů – u lazebníků a polních lékařů. Paracelsus (1493-1541), sám polní lékař, jej velmi oceňoval: „Neexistuje rostlina, která by více vysušovala a zároveň zpevňovala než Plantago.“ Farář Kneipp popsal nespočet indikací pro jitrocel, které mimo jiné doplnil touto větou: „Léčba pokračuje rychle . . . Jako zlatými nitěmi spojuje jitrocelová šťáva zející ránu, a stejně jako zlato nikdy nerezaví, ani jitrocel nikdy nevyvolá hnilobu.“
Jitrocele se používal i při léčbě ovocných stromů, když byly napadeny suchou hnilobou, potírali jitrocelem napadená místa. Zřejmě to fungovalo, protože jitrocel má také antifungální (látky ničící plísně) vlastnosti.
Léčivé účinky a užití:
Jitrocel se na prvém místě užívá při všech onemocněních dýchacích orgánů, zvláště při silném zahlenění, kašli, černém kašli, plicním astmatu, ba dokonce i při tuberkulóze plic. Švýcarský farář Kunzle, samorostlý přírodní léčitel a znalec velké léčivé síly našich rostlin, píše: „Použít možno celý jitrocel, všechny jeho druhy a to kořeny, listy, květy i semena. Krev, plíce a žaludek pročišťuje tak, jako žádná rostlina. Proto je důležitý pro ty lidi, kteří mají špatnou krev nebo málo krve, slabé plíce a ledviny, bledý vzhled, kteří dostávají vyrážky a lišeje, kteří pokašlávají, chraptí, zůstávají hubení jako koza i tehdy, když je ponoříme do másla. Na nohy postaví slaboučké děti, které se opožďují i při dobré stravě.“ (zdroj)
Ve starých „bylinářích“ se dočítáme, že semeno jitrocele působí proti tvorbě kaménků (pozn. myšleno žlučové kameny), užíváme-li denně 8 gramů. Sirup z jitrocele čistí krev od všech nečistot a chorobných látek. Správně bychom jej měli používat stále a brát denně před každým jídlem jednu polévkovou lžíci (děti jen čajovou lžičku). (zdroj)
Venkovští lidé vědí, že jitrocel je od nepaměti oblíbeným léčivým prostředkem na rány. Rozmačkané čerstvé listy pomáhají při řezných i tržných ranách, při bodnutí vosy, ba i při pokousání psem, jedovatým hadem, či jiným zvířetem. V posledních případech jen jako pomoc v nouzi, není-li po ruce lékař. Čerstvé listy, rozmačkané rukama a smíšené se solí přiložené na krk léčí vole (strumu na krku). Vložíme-li list jitrocele do obuvi, pomáhá odstraňovat puchýře, způsobené chůzí. Každá sebehorší opuchlina zmizí, když se ošetřuje čerstvými, rozmačkanými listy jitrocele. Listy také pomáhají léčit zhoubná onemocnění žláz, přiložíme-li je na příslušné místo. V tomto případě je však dobré používat ještě čerstvou majoránku v olivovém oleji (v nouzi lze použít i sušenou). Lahvička se naplní majoránkou, zaleje olivovým olejem a nechá 10 dní stát na teplém místě. Nemocné žlázy natřeme majoránkovým olejem, pak přiložíme rozdrcené listy jitrocele a vše zavážeme ručníkem. Zlepšení se dostaví během krátké doby.
Jak se může říkat jitrocelu kopinatému:
Babí list ☼ Babyka ☼ Beraní jazyk ☼ Celníček ☼ Celník hojílek ☼ Cendelín ☼ Cendolín ☼ Hojínek ☼ Jazejček ☼ Jehněčí jazyk ☼ Jitrocel špičatý ☼ Jitrocil ☼ Myší ocas ☼ Myší ouško ☼ Olověný jazýček ☼ Psí jazýček ☼ Psí uši ☼ Ranocel ☼ Skorocel ☼ Stopa bílého muže ☼ Veverčí ucho ☼ Volský jazyk
Zdroj: knižní archiv Antonín Vik, www.bylinkyprovsechny.cz
kniha: Léčivé a kouzelné byliny – Wolf Dieter Storl
