Sedmikráska ohlašuje a symbolizuje jaro. Je malá, nenápadná a obyčejná, navíc roste téměř všude — odtud tedy pramení její význam — skromnost, nevinnost, dobrota, obyčejná krása, štěstí, láska. Tedy ideální pro ty, kteří jsou spokojení a šťastní s tím, co mají, jsou skromní a nepotřebují budit pozornost.
Legenda o tom, jak sedmikráska přišla na svět:
Když měl Ježíš tři roky, chtěla mu matka k narozeninám uvít věnec z kvítí. Protože o Vánocích květiny nekvetly, zhotovila Marie umělé. Nejlépe se jí podařil malý kvítek — uvnitř žlutý s bílými okvětními lístky — chudobka. Ale když končila práci, píchla se do prstu a její krev zbarvila okraje lístků červeně. Na jaře Ježíš vzal ten umělý kvítek a zasadil v nazaretském údolí. Pak naplnil pohár vodou a zalil ji. Umělá květinka oživla, vzrostla a rozšířila se. (zdroj O. Smrž)
Křesťanská legenda o dvojím jménu květiny:
Když Hospodin stvořil květiny, žádaly po něm, aby každé dal jméno. Při rozdělování jmen stálo na konci kvítko, které se ostýchalo předstoupit před Pána. Bylo velmi prosté. A tak se stalo, že ho Stvořitel přehlédl a jméno mu nedal. Minulo tisíce let a ostýchavé kvítko si myslelo, že už navždy zůstane kvítkem, o kterém nikdo neví, na něž Pán Bůh zapomněl, kvítkem beze jména.
Jednou, ale šla po louce Marie Panna s Ježíškem. Žala srpem trávu pro oslíka. Ježíšek si hrál. Tu uviděl skupinu nízkých květin. Měly bílé korunky a uvnitř korunek byly žluté. Ježíšek se zeptal matky, jak se to kvítko jmenuje. Ale Marie Panna nevěděla. „Neznám jméno té květiny. Její květy jsou velmi chudobné. Je to nějaká chudobka mezi květinami." A jak se sehnula ke kvítku, poranila se o trn divoké trnky a krví potřísnila květinu. A tak mělo kvítko na okraji barvu červenou. Ježíškovi se velmi líbilo a opatrně je přesadili do zahrádky Marie Panny. Ježíšek se o něj velmi staral a kvítko vzkvétalo do sedmi krás. Ježíšek jej pojmenoval sedmikráskou. Proto má dvě jména — od Marie Panny chudobka, od Ježíška sedmikráska. (zdroj A. Gajdoš)
Jak dostala chudobka jméno sedmikráska:
Dávná legenda nás zavádí do zahrady královny Fé, které byly prostorné, bohaté a nádherné. Všechny květiny ji oslavovaly. Jednou se ozvala i chudobka, která byla smutná z toho, že není krásná, že si jí nikdo nevšímá, a prosila královnu Fé, zda to může změnit. Ta jí řekla, že tu moc nemá, ale nemá být smutná, protože je krásná. Ale bude první kytičkou, která na jaře vykvete ve chvíli, kdy se zazelená tráva. A tak se stalo. A když zima pomalu ustupovala a Vesna o sobě dávala vědět jen váhavě, tu v řídké trávě vykoukly první hlavičky chudobky. Královna Fé ji uviděla a zvolala: „Je sedmkrát krásná.„ A tak dostala chudobka své druhé jméno. (zdroj P. Kettner)
Rybářská pohádka o chudobce:
U Vltavy žil rybář s rybářkou a neměli děti. Moc se tím trápili. Jednou na jaře slyšeli dětský hlásek: „Maminko, otevřete, mně je veliká zima." A pod oknem na zeleném drnu sedělo děťátko v tenké bílé košilce. Mělo zlaté vlásky a modré oči. Rybář a rybářka byli rádi, že mají děťátko. Začali ji říkat Chudobka, že byla tak hezounká a chudě oblečena. Jednou večer pozorovala Chudobka řeku. Z vody se vynořila krásná paní a pozvala ji do své říše. Bylo tam krásně a mnoho bíle oděných dívek a ty volaly: „Vítej, sestro, mezi nás.“ A víly ji vodily po království. Bylo tam plno květin a Chudobka si přála být také takovou květinou. A víla jí řekla. „Tys byla kdysi krásnou bílou květinkou, ale zželelo se mi rybáře a rybářky a poslala jsem tě, abys jim byla dobrou dcerou. Až umřou, vrátím se pro tebe a vrátím ti tvou podobu." A najednou byla Chudobka opět před domečkem. Nikomu nic neřekla, a když pochovala rybáře a rybářku, víla se pro ni vrátila a vrátila ji její původní podobu — něžné bílé chudobky. (zdroj J. Vlasáková)
Pohádka o třech bratřích:
Kirka, Janek a Jozka museli do světa, jinak by hladem umřeli. Jednou přišli k potůčku a na jeho břehu Jozka uviděl pohozený uvadlý malý trs chudobky. Smočil ho v potůčku a pak zasadil. Chudobka pookřála a její bělostné květy na okrajích zrůžověly.
Šli dál, až přišli k chaloupce se zahrádkou, která byla obehnána vysokou zdí. Ve dveřích stál dědeček, pozval je dál a dal jim najíst. „Kde jste se tu vzali? Tady je pustá země. Až dojdete do obydlených míst, zbohatnete bez práce. Proto vám i ostatním brzy bude zle. Měl jsem na zahradě bylinku, o kterou jsem pečoval, protože mi byla svěřena. Dokud byla v mé zahradě, byla na světě i chudoba. Ale dnes ráno ji někdo vytrhl a odnesl. Když ta bylinka zahyne, zmizí ze světa chudoba. Takže všichni zbohatnou bez práce a nikdo nebude chtít pracovat a pak bude zle. Ten, kdo ji vytrhl, si myslel, že lidstvu pomůže, ale posloužil mu špatně. Na světě bude hůř, než pokud vedle sebe žili bohatí a chudobní.“
Jozka se zeptal, jak ta květina vypadala a byla to ta, kterou zachránil. Rozhodl se, že se pro ni vrátí. Brzy ji našli a Jirka ji chtěl zašlapat, ale sotva se jí dotkl, ruka mu ochrnula. Jozka květinu vrátil starci a stařec Jirku uzdravil. A tak se na svět opět vrátila chudoba. (zdroj A. B. Šťastný)
zdroj: web Jaroslava Králová - Květiny v pohádkách, mýtech a legendách
