Z šedé oblohy konečně zas vylouplo se stříbrné sluníčko. Bílo, bělounko všude, na horách i v dolinách, i v hlavě jas, srdce se usmívá. Ze zámecké zahrady prudce jako bouř vyřítili se hraběnčini vraníci. V řehotu rolniček rozhodili kopyty navátý sníh a svítíce bohatým postrojem, lehce, tichým letem přehnali se dědinou. Za nimi už jen jak sen kmitly sebou malované saně s klenutým zobcem jak labutí krk, plné drahých kožešin a bledých dětí s vychovatelkou.
Po silnici, po kolena zabořeni ve sněhu, kutali se svátí tři králové a jejich Výsost tak tak, že ještě v čas uhnula stranou: zastavili se a dlouho hleděli za krásným spřežením v bílou, jiskřící se dál. Jak i v Písmě stojí psáno, byli tři. Ubozí králové, jak jim bylo zima! Do uší, do nehtů i zamodralých, tentokrát opravdu nad celým světem posmrkujících nosů. Nad fialovými obličeji vysoko jim trůnily biskupské, zlatém i stříbrem bohatě poseté čepice, přes tělo přehozené košile smutně větrem plandaly kolem vysokých, černých jejich bot. Jak uboze třímaly zkřehlé jejich ruce vysoké, malovaným papírem oblepené berličky! Místo zlata, kadidla a myrhy mačkali pod paždím sbalené bundy a černé veličenstvo východu neslo i koš, který nějak divně doplňoval královskou jejich výzdobu.
Nebyli z Habrůvky. Přišli opravdu od Východu, z chudých, hodinu přes pole vzdálených Havranie, od věků to sídla všech a po celém okolí se rozlézajících králů, lišících se od biblických Velmožů pouze tím, že ve svých košíčcích nepřinášeli, ale odnášeli do královských svých sídel různé dárky, jak je kde posbírali na královských svých cestách: Před dědinou obléknou a za dědinou zase svléknou královské své roucho, navléknou na sebe teplé selské bundy, koruny složí do koše a přes uši stáhnou kudrnaté, divoce vyhlížející beranice, svědčící už nepoměrně o tom, že se přec jenom hlásí k svému pravému, seveřanskému původu. Bylo na všech vidět, že v mrazu a závějích dokonale poznali královskou psotu a rádi by těžké povolání zaměnili za sebe skrovnější, ale teplý koutek svých nahrbených chaloupek.
My tři králové Jdeme k vám, štěstí, zdraví přejeme vám…
Když dozpívali, nakladli koláče do koše, krejcary spustili do plechové pokladničky, poděkovali v královské pokoře a vyhrnuli se zas do mrazu, do sněhu z teploučké síně. A zas o dům dál, od čísla k číslu, po dědině vzhůru, po dědině dolů, všude roznášeli blesk a třpyt královských svých infulí, nad nimiž děti žasnou a dlouho, dlouho z očí neztrácejí odlesku celého toho neočekávaného, mimosvětského zjevení…
Zapadlo slunce za mraky, snivě hledí oko do šedého přítmí potuchlého dne. První vločky sněhu tichounce snesly se k bílé zemi. Andělíčci na nebi dali se do draní nebeského peří.
A vzpomínky, vzpomínky, jak důvěřivé děti tlačí se stále blíž a blíž. Ach, jak příjemně se to duši sní v lehoučkém tom kouzlu poletujícího tam venku pápěří! Už bez počtu jich visí ve vzduchu a stále nové a nové se ještě ženou z hůry, stále hustěji a hustější a všecky bílé, všecky čisté, čistější ještě než běloučké ty mušky tam, prohánějící se rozlehlým, nekonečným světa prostorem.
Hledí oknem matka, na pohovce dříme otec. Pojednou čímsi probuzen vstává a rozdřímán vzpomíná, že dosud nenapsal jména tří svátých, jejichž živé vzpomínky v královských hadrech putovaly před chvílí od domu k domu v sněhu a slotě, oslavujíce památné dny narození Kristova. A tatík už nemešká, s vážnou, moudrou tváří béře do ruky včera posvěcenou křídu, staví se ke dveřím v rozkročených valaškách a výrazně s letopočtem nového roku v čele, píše na dveře: К + M + В
Kašpar, Melichar, Baltazar, opakuje po tichu za ním matka, a jak šeptá význam těch tří slov, zdá se, že i před ní v mžiku přehnalo se celých jejích šedesát let.
z knihy: Rok na vsi, kronika moravské dědiny, 1903. Alois Mrštík (1861, Jimramov – 1925, Brno)
vyobrazení: pohlednice, Adolf Kašpar (1877, Bludov – 1934, Železná Ruda)
