Prokopský svátek vyhlížely hospodyně na Horácku, neboť kolem tohoto dne nasazovaly naposledy slepice na vejce pro domácí chov kuřat. Pojily se k tomu magické praktiky, např. chtěla-li mít hospodyně „drdolaté“ slepice, musela si při nasazování vajec na kuřata posadit na hlavu rendlík. Slepičky zvané prokopničky se ponechávaly k chovu, neboť záhy snášely vejce (Žďársko).
Den svatého Prokopa byl pokládán, obdobně jako např. 20. leden (Fabiána a Šebestiána), 29. červen (Petra a Pavla) a 26. srpen (Rufa), za tzv. den veskrze nešťastný. V něm musil být každý člověk stále na pozoru. Nejlépe bylo omezit na maximální možnou míru všechny činnosti, při kterých by mohlo dojít k ohrožení lidského zdraví nebo života a bylo žádoucí vyhýbat se všem nebezpečným místům a v těchto věcech dokázali být naši předci někdy velmi důslední. (Zdeněk Vašků, Velký pransotikon)
