Vánoce!
„Vinšuju jim ščasný a veselý svátky Krista Pána narození, abychom s menšíma hříchy a s větší radostí jich stráviti mohli. Pochválen buď Pán Ježíš Kristus!“
Teprve po těchto slovech Ráček, stoje ve svých rozviklaných, z kloubů vychozených a patami od sebe se rozestupujících botách uprostřed kuchyně, sundal se hřbetu putnu, na tabuli vyložil v Dubňanech koupeného kapra, kornouty s mandlemi, „cibébami“ (hrozinky), skořicí i kusem masa, z modrého šátku vybalil „poštu“, vydal účty, a když popřál ještě jednou veselých svátků — šel o dům dál.
A byly tu šťastné, veselé vánoce, svátky všech malých i velikých dětí — týden radostného míru a pokoje všem lidem dobré vůle. — S takovou počal vánočních hodů první den.
Ze zčernalých komínů k pomněnkovému nebi řídkým vzduchem přilehuje plavý kouř. Není střechy dnes, která by nedýmila, není chaty, které by z boku nevlál chochol oddychujícího komínu. Pod křidlicí i teplými došky — všude milo, všude plno kutění, práská oheň, zvoní hmoždíř, kořením a dýmem voní celá dědina. Jak ty oči jezdí po bílém šafránem slazeném rozinkami zamíchaném tvarohu! — A zas po stropu a po stěnách žádostivě bloudí v snivé touze dětí vyhlédajících, kdy - kdy už přece objeví se zlaté prasátko!
U Stéskalů povečeřeli krupičnou kaši porosenou medem, dojedli kávu s koláči, hospodář na stůl postavil láhev habrůvského vína – hospodyně čeládku podělovala suchými švestkami, ořechy a panenskými jablky. Chůva s děvečkou v koutku na hliněné míse tavily olovo, a ukázalo se, že mlaďoučká ještě, ledva škole odrostlá chůva vdá se dřív než ospalá, u muziky všemi postrkovaná dívka. Když jablíčka nakrojily, hádajíce na zdraví a smrt, zahádala si i hospodyně. Byla spokojena. Sebrala ručkama na peřince rozkládající dítě a odešla s hospodářem na besedu do výměnku k rodičům.
Veseleji bylo u Jurčáků v chaloupce. Měli k večeři hubnou omáčku s knedlíky. Jurčák zapálil si po večeři dýmku a s úsměvem přihlížel od kamen ke stolu, kde pět svých dětí podělovala matka řehtavými ořechy a suchými křížalkami. Ještě jí několik ořechů zbylo; ty skřoupe sama, až umyje hliněné nádobí.
Jásavě, ztišenou dědinou do jasné noci odkudsi z hlubiny návsí překrásně se rozléhalo pastýřovo troubení. V oknech míhaly se živé stíny, vrzala dvířka chaloupek, bosé děti vystupují na zápraží a kde komu v uších zvoní známá píseň vánoční: „Pastýři! K Betlemu pospěšte. Bohu se klanějte, spěchejte!“ — Brzy však zaléhají dveře chaloupek, děti s dupotem vracejí se do světnic a na bílém návsí se svými synky zbývá už jen pastýř sám, výstřely karabáčů a radostnou písní pastýřské trubky vítaje narození Krista Ježíše. Jako by všudypřítomný byl, hned na dolním a hned zas na horním konci dědiny vznesla se jeho píseň, strhnul se ohlušující rachot karabáče a snad křídla v tu chvíli měl, jeho hlaholením a hlasitými rozlehy karabáče provanuta byla celá Habrůvka. Dozněly slavnostní rány — dozpívala pastýřova trubka svoji koledu. Pohasly světlušky oken. Pokoj lidem dobré vůle! Dědinka spí.
Je půlnoc. Pastýř, sluha chrámu Páně obchází dědinou a křídlovkou, vysoko pozdviženou na rtech, vítá slavně vytouženou chvíli narození Kristova. Teprve k páté hodině ráno vzbouřily se všecky zvony najednou a bouřlivě, slavně slavily uvítání velikého dne. Dědinka vstává — v oknech přeskakují světýlka, těžkým, rupavým chodem po sněhu spěchá lid vzhůru ke kostelu, zaplavenému už nebývalou září hořících svící všech.
Chrám sotva stačí teplým dechem se zahřívajícímu množství. Jen krátce rozehrály se varhany samy a hned na to chrám zahřměl ohromným, jak požár po celém kostele až ke stropu, a od kostela po celé dědině šířícím se sborem všem milé, všem vzácné a nade vše drahé písně — jakou rozléhal se té noci snad celý svět:
„Narodil se Kristus Pán, veselme se!
Z růže kvítek vykvet nám, radujme se!
Z života čistého, z rodu královského,
nám, nám — narodil se.“
Mši slavnou, ze všech nejslavnější a za celý rok jedinou počínal u stupňů oltáře do zlata převlečený kněz. Jak na vlnách kolébají se teď tóny varhan, jak na vlnách plovou za nimi dětské hlásky jásající koledou:
„Nesem vám noviny, poslouchejte!
Z Betlémské krajiny, pozor dejte!
Slyšte je pilně a neomylně rozjímejte!“
jedněmi ústy zpívá už celá dědina. Jemně, nesměle, jak z dálky zavadily o sluch stříbrné, čisťounké hlásky dětí v dvojhlase a bez průvodu kůru.
„Jak jsi krásné, neviňátko,
prostřed bídy, ubožátko!
Před Tebou padáme,
dary své skládáme.“
Alt dorostlejších chlapců jen bubnoval. Babky stíraly slzy — muži, starci v lavicích — to zkamenělé klády tam ztrnuly. Jak socha u oltáře stál bílý kněz. Teprve cinkot zvonků probudil všechny z jakéhosi obluzení; po pozdvihování zpíval už zas kostel celý. Sotva skončil kněz jednu mši svátou, už zase bez přestávky počínal mši druhou, tichou už, a lid rozcházel se teprve, když svítil bílý den.
z knihy: Rok na vsi, kronika moravské dědiny, 1903 (text je upravený a zkrácený)
Alois Mrštík (1861, Jimramov – 1925, Brno)
vyobrazení: pohlednice, autor neznámý
