Svátek uvedení Páně do chrámu, lidově Hromnice je spojen se šestinedělím, připomíná událost, kdy Maria a Josef přinesli Ježíše 40 dní po jeho narození, po šestinedělí do jeruzalémského chrámu, aby ho „odevzdali“ Bohu. Dříve žena, která porodila dítě, byla až do církevního obřadu – úvodu – považována za nečistou, podle pověrečných představ mohla způsobit mnoho neštěstí a platila pro ni řada zákazů: nesměla na pole, čerpat vodu ze studně, sejít do sklepa apod.
Slehnutí (porod) ženy patří mezi nejvážnější a zároveň i nejradostnější události rodinného života. Tak tomu je i dnes, a tak tomu bývalo ještě ve větší míře v dobách našich prababiček. Platilo přísloví, že „dítky jsou boží požehnání“. Když se tak dlouho očekávaná hodina přiblížila a žena se k porodu začala připravovat, nastal v celé domácnosti neobyčejný ruch. Všechna čeleď včetně hospodáře opustila jizbu, a kromě porodní babky a některé blízké příbuzné nebo dobré sousedky nebýval obyčejně porodu nikdo jiný přítomen. Hned, jak se dítě narodilo, bába ho zavinula do zástěry a položila pod stůl říkajíc: „Ze země jsme pošli, do ní se navrátíme; budiž k něčemu,“ a zlehka ho udeřila, „by bylo poslušné“. Jinde prý býval na stole chléb, proto se dítě kladlo podél, aby si ho vážilo. Jinde se domnívali, že dítě položené na zem pod stůl, bude mít dobrou paměť, nebo že se bude držet domu, že nebude plačtivé apod. Pokud vše šťastně dopadlo, nastala radostná hodina rodinného blaha, dítěti a nedělce se vystrojil kout - stánek posvátný, do kterého nesměl nahlédnout nikdo s výjimkou babky, lékaře a ošetřovatelky a v kterém byla nedělka s novorozenětem po dobu šesti neděl.
