Kde nebyl doktor, byla bába kořenářka. Uměla číst z tvaru kořene i barvy květu a věděla, která bylina léčí tělo a která duši. Pro církev byly její ruce nečisté, pro obyčejné lidi jediné, které pomáhaly.
Červen je měsíc, kdy je příroda na vrcholu síly. Listy jsou ještě mladé a měkké, květy se teprve bojí otevřít naplno a v každém stéblu je schovaná síla slunce. Kdo umí naslouchat, slyší, jak louka šumí. Ne větrem, řečí bylin. Kdysi lidé této řeči rozuměli a když nerozuměli, šli za tou, která rozuměla, za bábou kořenářkou. Za tou, co bydlela na konci vesnice, blíž lesu než lidem. Tam, kam slušní lidé po setmění nechodili. Sjížděli se k ní však z daleka, ale přicházeli i bosí poutníci s ránou, která nešla vidět. Nesli s sebou bolest těla, ale mnohem častěji tíhu duše.
Věřili, že bylina utržená holou rukou o půlnoci, za úplňku, na Svatojánskou noc, má jinou moc než ta utržená ve dne. Že pelyněk zažene nejen horečku, ale i zlé sny. Že třezalka nezacelí jen ránu, ale i srdce puklé žalem. Že mateřídouška přivolá zpátky duši, která se zatoulala. Byly to časy, kdy se oficiální medicína schovávala za latinská slova a patřila jen pánům. Obyčejný člověk měl jen to, co rostlo za humny, a ruce, které uměly léčit.
Báby kořenářky, porodní báby, šeptuchy, byly to ženy, co znaly krev, zrození i smrt. Spolu s nimi kováři, co kovali železo a napravovali kosti, bradýři, lazebníci, a dokonce i kati. Dotýkali se toho, čeho se jiní štítili, proto byla jejich řemesla považována za nečistá. Byli bez cti, ale bez nich by nikdo nepřežil. Báli se jich a zároveň k nim utíkali, když už nepomáhalo nic a nikdo. Klepy o nich šly krajem, že mluví se stromy, že jim radí hadi, že umí svázat vítr do uzlu. Možná to nebyly jen klepy. Pojďme se vrátit na tu stezku zarostlou kopřivami, až k její chaloupce. Co všechno ještě věděla? Co nám chtějí pošeptat její byliny?
Historie užívání bylin stála od počátku na hluboké víře v Boží řád. Lidé věřili, že nic na světě není náhodné a že sám Stvořitel nechal na každé rostlince viditelné znamení, k čemu má sloužit. Tomuto učení se říkalo nauka o signaturách. Podle barvy, tvaru nebo místa, kde rostlina rostla, se poznával její účel. Žluté květy třezalky nebo pampelišky měly léčit žloutenku a nemoci jater, srdčité listy meduňky utišovaly srdce. Kořen svým tvarem připomínající lidské tělo, třeba mandragora měl mít moc nad celým člověkem. Bůh tak prý dal negramotným lidem čitelnou knihu přírody.
Právě v tomto bodě ale nastal rozpor. Oficiální křesťanská církev po staletí pokrok brzdila, naopak světská věda nebyla ceněna. Pitvy a pokusy byly přijímány s nedůvěrou a často rovnou zakazovány. Nemoc nebyla chápána jako něco, co se má zkoumat, ale jako Boží trest za hřích, zkouška nebo posedlost zlým duchem. Léčit se mělo především modlitbou, pokáním a poutí, ne mastičkou z lesa. A tak se stalo něco paradoxního. Zatímco na jedné straně církev léčitelky pronásledovala, na druhé straně právě ona bylinkářství zachránila. Za zdmi klášterů, v tichu klášterních zahrad a skriptorií, mniši a jeptišky opisovali antické herbáře, pěstovali léčivé záhony a vyráběli tinktury a masti. Jejich znalosti pak tiše prosakovaly ven z klášterní brány až do chaloupky báby kořenářky na konci vesnice, kde přetrvávaly po generace v ústním podání.
V „Kronice české“ Václava Hájka z Libočan, která poprvé vyšla v roce 1541, se pojednává o tom, že jedna z dcer českého knížete Kroka byla všech léčivých bylin znalá, v lékařství velmi vyspělá a neduhy lidské i bolesti různé krotit uměla. Tato pověst je v novodobých dějinách zaznamenána i ve „Starých pověstech českých“ od Aloise Jiráska.
Období 15. století je zlatým věkem herbářů, vzhledem ke skutečnosti, že byl objeven knihtisk. S vynálezem knihtisku se vědomosti o bylinkách, do té doby střežené za klášterními zdmi, konečně zpřístupnily širším lidovým vrstvám. V důsledku toho pak začaly koření a léčivky růst čím dál tím častěji na, zahradách sedláků nebo také měšťanů. Učení o léčivých bylinách pak zažilo ještě jednu dobu rozkvětu, v 18. a 19. století. Zasloužili se o to Sebastian Kneipp, Johann Kůnzle a Samuel Hahnemann. Učili, jak zacházet s bylinkami, "lékárnou od pánaboha". Právě v tomto období začalo také vznikat velké množství klasických herbářů. Jde většinou o soupisy léčivých rostlin včetně jejich botanického popisu, použití a dávkování. Jedním z nejzásadnějších děl byl Mattioliho herbář. Jeho text vycházel z původních děl antických, hlavně z Dioskoridova De materia medica a byl tak v podstatě jeho rozšířením o nové rostliny, včetně mnoha exotických. Získal si značnou popularitu a až do konce 18. století byl běžnou výbavou domácností a praktickým rádcem při domácí léčbě i vaření. V Čechách se stal vzorem pro většinu bylinkářů a na jeho základě vznikly i první ryze české herbáře. Základní informace o bylinkách jsou z něj tak prakticky opisovány dodnes.
Bába kořenářka sbírala a prodávala koření a různé byliny. Rok, co rok, trh, co trh – zejména výroční, přicházeli do městečka báby kořenářky. Jsouce „hotovými lékaři“ prodávali různé léky proti chorobám a horkým nemocem i jiným chorobám. Pomáhali nejen lidem, ale i koním a dobytku vůbec. V létě báby kořenářky, které v nůši na zádech a v koši měly plno sušených bylin, mastí a léků chodily od domu k domu a prodávaly svoje bylinky a mastičky. Bydlely většinou na kraji obce a když nechodily po domech, tak sbíraly a sušily bylinky. Tato „živnost“ se dědila z pokolení na pokolení a v dávných dobách byla taková bába k nezaplacení. Pomohla od mnohých neduhů a nemocí.
Mezi městy a venkovem dříve i v oblasti bylinkářství panoval čilý ruch – venkovanky přijížděly bylinky prodávat na jarmarky a z města domů si zase odvážely speciální léčiva. Děcka z chudých rodin dokázal „vyléčit“ i obyčejný rohlík coby vzácná pochoutka. Kupodivu si lidé z venkova ve městech hlavně při příležitosti velkých výročních a rodinných svátků kupovali tzv. krámský čaj, který byl kolikrát dle vzpomínek pamětníků sice nevalné chuti, aby ne, když po zbytek roku byli zvyklí pít lahodné čaje bylinkové, ale nesl jakýsi punc exkluzivity a na svátečním stole tedy nemohl chybět.
Bylinkářství je tedy nutno chápat jako starou lidovou moudrost založenou na získaných zkušenostech celých generací, která se dědila z pokolení na pokolení, a tak v podstatě obohatila lékařskou vědu při léčení neduhů lidstva.
zdroj: FB: Stará Šumava a kousek Českého lesa, DIENSTBIER, Jan; VLČKOVÁ, Alena. O koření. Praha: Lidové nakladatelství, 1986. ŽÁČEK, Zdeněk. Vůně koření. Praha: Merkur, 1981
