Voňavý dar z klášterních zahrad a strážce imunity
Na rozdíl od své divoké sestry mateřídoušky, která na našich mezích roste odpradávna, má tymián obecný (Thymus vulgaris) poněkud ušlechtilejší původ. Od antických dob byl uctíván jako symbol statečnosti a mocný lék, který dokáže navrátit životní energii i tomu nejvyčerpanějšímu tělu. Do střední Evropy doputoval z prosluněného Středomoří kolem roku 800 a jeho domovem se staly především pečlivě udržované klášterní zahrady. Benediktinští mniši moc dobře věděli, proč si tohoto cizokrajného hosta hýčkají. Tymián se sice kvůli svému zahradnímu původu nedostal do tradičního lidového soupisu svatojánských bylin, ale v domácích lékárnách si vydobyl výsadní postavení jako jedno z nejsilnějších přírodních antiseptik.
Používá se také při nemocech horních cest dýchacích, hlavně na kašel a dobře ovlivňuje průdušky při astmatu. Je účinný proti bakteriím, plísním a střevním parazitům, a také proti průjmům a nadýmání a celkově zlepšuje trávení. Tím však jeho síla nekončí – skvěle působí také na trávení a pomáhá tělu zvládat stres. Lidově se mu říká dymiánek, douška vlašská nebo vonný dým.
V lidové tradici se věřilo, že snítka tymiánu vložená pod polštář zahání noční můry. Při neklidném spánku pomůže též tymiánový čaj, dodá i sílu a vůli překonat překážky a nepříjemnosti, pokud se ocitneme v nesnázích a nevíme kudy dál.
Zároveň je vhodné spalovat větvičku tymiánu, dým očistí okolí a přinese vzletné myšlenky. Ve starém herbáři se píše: „Pití tymiánu s trochou soli a octa vyhání stolicemi z těla hrubokrevnost, vodnokrevnost i jiné lepkavé šlemy.“ Nebo „Thymus je dobrý pro ty, kteří se pominou smysly, jsou ustrašení, ospalí, strnulí, ztrácejí paměť, trpí padoucnicí, šlakem a závratí. Takovým lidem se má podávati ráno na lačný žaludek. Skrčeným a starým lidem, v jejichž těle panují hrubé vlhkosti, musí se podávati samotný thymus v prášku.“ Lidem trpícím depresemi se doporučovalo spát na polštářích naplněných tymiánem nebo mateřídouškou.
Střípky z dávné minulosti:
Římský básník Vergilius i jeho krajan Plinius se zmiňují o tymiánu jako o prostředku prodlužujícím trvanlivost masa. - Bylinou se také sypala obětovaná zvířata, aby se stala přijatelnější pro bohy. - Podobně jako tomu bylo i u mnoha jiných vonných léčivých bylin, stal se i tymián kořením až dlouhou dobu poté, co byl nejprve využíván ke konzervaci masa.
Římané jej také používali k léčbě kašle, střevních parazitů a podpoře trávení. – Tymián se v tomto období žvýkal a polykal proti zápachu z úst. Řecké slovo thymus znamená v překladu dech, ale také duch a odvaha. - Císař Karel Veliký vydal rozkaz, aby byl tymián pěstován ve všech léčivých zahradách pro jeho kořenící i léčivé vlastnosti. – Ve Venušiných chrámech na antické Sicílii byly přinášeny jako oběti této bohyni, ochránkyni žen, květy tymiánu a růží. - V období křižáckých výprav byl tymián spojován s odvahou. Vznešené ženy nosily snítky tymiánu na svých přehozech a pak jimi podarovávaly oblíbené rytíře, kteří se vydávali do boje.
Německá abatyše a bylinářka Hildegarda z Bingenu bylinu považovala za výtečný léčivý prostředek na kožní neduhy, čímž předpověděla jeho pozdější využití jako antiseptika. - Na počátku 16. století německý botanik Otto Brunfels začal označovat tymián jako bylinu pro ženy proti bolestem dělohy a k ulehčení porodu v případě lidí i zvířat. Proto se s tymiánem setkáváme v mariánském slamníku (Marienbettstroh). - S postupem staletí byl tymián využíván jako antiseptikum při morových nákazách. - Středověcí lékaři pojmenovali lymfatickou uzlinu v hrudníku thymus, protože jim připomínala květ tymiánu.
V 17. století nazýval Nicholas Culpeper tymián výborným prostředkem na poruchy nervů a bolesti hlavy a účinný lék na noční můry. Tvrdil, že bylina vyvolává menstruaci, podaná ženě s kontrakcemi podporuje prý bezpečný a rychlý porod a vypuzuje placentu. Culpeper jej také doporučoval jako skvělý prostředek k posílení plic - výtečným lékem na krátký dech a vylučující hleny z těla. Také uklidňuje žaludek a "vypuzuje větry". Na konci 17. století prodávali lékárníci tymiánovou silici pod jménem „dobromyslová silice“, která sloužila jako zevně aplikované antiseptikum.
Roku 1719 izoloval německý chemik Caspar Neumann účinnou látku tymiánové silice, kterou nazval „tymiánový kafr“. Roku 1853 tuto látku pojmenoval francouzský chemik M. Lallemand tymol, tento název se udržel až do současnosti. Od poloviny 19. století až do konce první světové války se těšil tymol veliké oblibě pro své antiseptické účinky.
Eklektičtí lékaři, předchůdci dnešních přírodních léčitelů, velebili tymián a jako rozpuštěný ve vodě je prý výtečným dezinfekčním prostředkem k čištění pokojů nemocných. Eklektici předepisovali nálevy z tymiánu na bolesti hlavy, podráždění trávicího ústrojí, menstruační křeče a k vyvolání menstruace.
V průběhu první světové války došlo k velkému nedostatku tymolu. V Německu byla spotřebována většina jeho světových zásob. Když Velká Británie a Francie vyhlásily Německu válku, musely něčím tento nedostatek nahradit. Přestože byl od té doby tymol nahrazen mnohem silnějšími antiseptickými prostředky, stále zůstává součástí celé řady ústních vod a zubních past.
Současní bylináři doporučují tymián zevně k dezinfekci ran, vnitřně pak na poruchy trávení, bolesti v krku, zánět hrtanu, kašel, černý kašel a nervozitu. Tymiánová vonná silice obsahuje dvě látky zodpovědné za většinu jejích léčivých vlastností, tymol a karvakol. Obě složky mají konzervativní, antibakteriální a protiplísňové účinky. Dále povzbuzují vykašlávání a lze je využít k uklidnění trávicího traktu. (www.muzeumsemenec.cz)
Účinky na zdraví:
Tymián je ušlechtilým bratrem oblíbené mateřídoušky a čaj z něj se doporučuje při zažívacích obtížích, podporuje trávení, působí proti nadýmání a průjmům. Kloktání, stejně jako pití po malých doušcích pomáhá při onemocnění horních cest dýchacích. Tymiánové koupele a inhalace, pomáhají při chřipce s kašlem a rýmou. (vše zde)
Ve velmi řídkých případech může časté kloktání a pravidelné užívání tymiánových koupelí způsobit alergickou reakci. Na rozdíl od mnoha jiných bylinek snáší i dlouhé vaření a je nedílnou součástí tzv. provensálského koření.
Zdroj: knižní archiv Antonín ViK a spol.
