Otevírá své bílé nebo růžové trumpetky ráno se sluncem. Za jedinou noc dokážou jeho lodyhy omotat všechno, co jim stojí v cestě a zahrádkáři nad ním lámou hůl. Přezdívají mu „ďáblovo střevo“ a kdo ho jednou má na poli, ten už se ho těžko zbaví. Jenže naši předkové na svlačec nedali dopustit. Kde dnešní chemie vidí jen plevel, viděla lidová moudrost lék. Hojil rány, čistil krev, vyháněl žluč. Svlačec je symbolem dotěrnosti a neodbytnosti pro svoji schopnost rychle se rozrůstat.
Jeden z epigramů Fr. Lad. Čelakovského říká: Hle, svlačec úhledný panské zdá vášně se býti, sobě, že tak selský ječmen osidlat umí. Květomluva svlačce: Přepočítal jsem se! V jednom rčení se svlačec vzpomíná jako plevel: „Modrák a zvonec (svlačec), chlebu konec.“
Jaroslav Vrchlický: Polní květy
A léto, které na mez svlačec věší
korálky brusin tmavé pod ořeší,
jež hvězdám blankyt, chrpu žitu dává
a v rudých jiskrách koukol rozsypává,
dá slunce vám jen, jeho žáry parné.
V jedné legendě bratří Grimmů se vypráví: Jednou vozka vezl těžký náklad vína. Vůz zapadl do bláta a vozka ho nedokázal vytáhnout. Šla okolo Panna Marie. Měla žízeň, a tak požádala vozku o sklenici vína. Vozka jí řekl, že by ji rád dal napít, ale nemá pohár. Panna Maria utrhla kvítek s červenými proužky, který se podobal šálku, a vozka jej naplnil vínem. Panna Maria víno vypila a hned na to vyprostila vozkovi jeho vůz. Tím kvítkem byl svlačec. (zdroj A. Cattabiani)
Z českých pověstí o kříži:
Nejvěrnějším druhem v utrpení zůstal božskému Spasiteli svlačec. Již v zahradě Getsemanské nabídl andělu své kališkovité květy, aby z nich mohl sáti Trpitel nebeskou posilu, na kříži pak, když jej chtěli žoldnéři napojili octem, vzkvetl rychle až k ústům Páně a občerstvil jej rosou a nektarem svých květů. Potom, když byl Kristus z kříže sňat a do hrobu položen a o kříž se nikdo nestaral, ovinul celý kříž svou lodyhou, aby bílým svým květem svědčil o nevině Kristově a svými srdcovitými, vzhůru se popínajícími listy dodával lidem srdce a naděje, že i oni jako Kristus přemohou smrt a z hrobu vstanou. (1934)
Z japonské kultury:
V japonské kultuře a mytologii hráli vějíře důležitou roli. Vějíř, který se skládá sám do sebe, symbolizuje život, nýtek je jako počátek životní pouti a paprskovité části představují samu cestu životem. Vějíř sehrál důležitou úlohu v následujícím příběhu. Obchodník Komagawa a Mijuki se do sebe zamilovali. Vyměňovali si vějíře, jak bylo zvykem. Komagawa napsal pro ni na vějíř báseň o kráse asagao — svlačce. Rodiče jí ale řekli, že pro ni vybrali ženicha, za kterého se musí provdat. Nešťastná dívka utekla z domu k řece, kde se scházela se svým milým Komagawou. Tak velice plakala, až jí slané slzy oslepily oči. Zůstala na ulici a na živobytí si vydělávala zpěvem. Měla krásný hlas. Protože zpívala nejčastěji báseň o svlačci, kterou pro ni její milý napsal, tak jí lidé začali říkat Asagao. Uplynulo několik let. Jednou se Komagawa zastavil v čajovně s přítelem Takitem, a na stěně uviděl napsaný text jeho milostné básně o svlačci. Když se ptal majitele čajovny, odkud pochází text, řekl mu, že od jedné slepé zpěvačky. Že to je její píseň, kterou nejraději zpívá. Právě je v zahradě čajovny. Komagawa s přítelem vstoupili do zahrady čajovny. Poznal v Asagao svou Mijuki. Nemohl se jí ale dát poznat, protože jeho přítel Takita byl z její rodiny. Při odchodu zanechal u majitele čajovny pro Asagao vějíř. Asagaoi poznala, kdo jí ho tam zanechal a vyběhla do noci hledat svého milého. Ten na ni čekal. A od toho dne spolu zůstali. (zdroj S. Bartletová)
Ze starého herbáře:
Pití šťávy vytlačené z listí svlačcovéhoměkčí břicho a vyhání stolicemi pěnokrevnost. Proti větrnostem a kapání moče, čili řeřavce, užíváme obyčejně dvanáct nebo šestnáct utlučených semen v bílém víně. K témuž účelu slouží také pití vody pálené z květů svlačcových. Při dně kyčelní pomáhají teplé obklady a náplastě připravené svařením šťávy svlačcového listí s vinným octem a ječnou moukou. Časté potírání směsí této šťávy s octem a solí je dobré proti prašivosti. (zdroj, P.A.G. Matthioli, 1562)
Sběr a účinky:
Užívanou částí svlačce je kvetoucí nať nebo oddenek, sbíraný v době vegetativního klidu rostliny. Nať stříháme od června do září a sušíme ji rychle ve stínu při teplotách do 40 °C.
Dříve se sbírala i semena. Svlačec obsahuje silně projímavou pryskyřici, třísloviny a gumovité látky. Jako droga působí povzbudivě na hladké svalstvo, zrychluje střevní peristaltiku a zvyšuje vylučování moči. Jde o drastické projímadlo, jako projímavý prostředek se musí užívat velice opatrně. Není vhodný pro samoléčbu. Působí také silně močopudně a snižuje horečku. Obklady namočené do směsi svlačcové šťávy, vinného octa a růžového oleje zahánějí bolesti hlavy, svlačcové koupele a napařování pomáhají při těžkém kapavém močení a usnadňuji odchod močových kamenů a písku. (zdroj)
zdroj: knižní archiv Antonín ViK, kniha - Z českých pověstí o kříži – Antonín Šorm
www.bylinkyprovsechny.cz
