Rostliny a byliny v pověrách – kopřiva dvoudomá | České zvyky, tradice a pranostiky

Jak kopřiva dvoudomá oblékala naše předky a čistila jim krev

Kopřiva dvoudomá (Urtica dioica), u nás jí říkáme „český žen-šen“, je rostlina, kterou se už od dětství učíme obcházet velkým obloukem. Dokáže totiž rozplakat nejedno dítě – stačí jen jeden neopatrný krok v letních šatech nebo krátkých kalhotách a kůže okamžitě naskočí pálivými, svědivými puchýřky, které nás pak trápí ještě dlouho po návratu domů. Tento zdánlivě nenápadný obyvatel příkopů a rumišť však v sobě ukrývá jedno z největších tajemství naší přírody. Nejedna zkušená bylinkářka s oblibou říká: „Kdyby lidé věděli, jak obrovskou sílu v sobě skrývá, pěstovali by už jen kopřivu.“ Na této žahavé bylině je totiž vzácné to, že léčivou moc má úplně celá – od podzemního oddenku přes stonky, listy až po květy a drobná semínka.

V tradičním léčitelství zkrátka neexistuje silnější a vyhledávanější prostředek pro jarní detoxikaci, probuzení unaveného organismu a pročištění krve. Maria Treben radí: „Nikdy se v nás nevytvoří nic zhoubného, když budeme kopřivu nejen ctít, ale když budeme pravidelně užívat její báječnou sílu v podobě čaje.“ Kopřivu můžeme užívat jako divoce rostoucí zeleninu až do letního slunovratu a sbírat se má nejlépe kolem 14 hodiny. Když však poté začíná kvést, přechází její životní síla do semen. Listy kopřivy se doporučují sbírat nejlépe do 20. května, poté už obsahují hodně dusičnanů. Na podzim můžeme, ale znovu sbírat nové zelené vrcholky kopřivy.

Latinský název Urtica dioica v sobě dokonale odráží vlastnosti této byliny. Urtica je odvozeno od latinského slovesa urere, což znamená „pálit, žehnout“ a dioica znamená “dvoudomá“. Lidově se u nás kopřivě říká žihavka, žihlava, všeholék, čertova pilka atd. Naši předci věřili, že dokáže odvrátit zlo, zlomit kletby a spolehlivě ochránit stavení před čarodějnicemi i zlými duchy. Tuto magickou bylinu proto lidé nosili u sebe v ochranných amuletech, případně její svazky zavěšovali nade dveře a do oken. Proti temným silám skvěle sloužily také šípkové větve stočené do kruhu a propletené čerstvými kopřivami – přes tuto žahavou zábranu pak hospodyně s oblibou cedily i mléko, aby ho chránily před uřknutím.

Za Valpružiny noci (z 30. dubna na 1. května) vily dívky věnec z devatera bylin a vplétali do něj kopřivu. Pak ho pověsili nad domovní dveře nebo nad vchod do chléva, aby odháněl zlé duchy. Dokonce i do hnoje byly zastrkávány pruty kopřivy, nebo jimi byl hnůj vyšlehán. Věřilo se, že to čarodějnice pocítí na svém vlastním těle a že jim pak přejde chuť na dobytek. V okolí Slánska vycházely děvečky večer před prvním májem nasbírat čerstvé kopřivy. Následně v každém domě zasadily po jedné kopřivě do opálky naplněné pískem, na kterou zavěsily cedulku se jménem hospodyně. Takto připravenou opálku (nízký proutěný koš) pak postavily do sklepa, kde ji nechaly přes celou noc. Prvního máje, ještě před východem slunce, se pak šly na kopřivu podívat. Pokud rostlina do rána zvadla, považovaly to za jasné znamení, že hospodyně do roka zemře.

V mnoha oblastech panoval zvyk šlehat kopřivami i dobytek, aby mu nemohly uškodit zlé síly. Šleháním dobytka kopřivami dokázali zemědělci přimět k páření vzpurné býky a staré hřebce. Kopřivový kouř byl zase nepostradatelný při rituálním očišťování domů a chlévů, kde měl za úkol vyhnat veškerou negativní energii. V Krušných horách zemědělec zarazil kromě násady na koště do rohu pole, které chtěl osadit či osít i větvičky kopřivy. K tomu pronesl: „Tak, tady vráno, to je tvé, to, co osadím, to je mé!“

Kopřiva je sice mimořádně silnou obrannou bylinou vhodnou pro spirituální cesty, na druhou stranu však dokáže silně podnítit lidskou vášeň. Odvar z jejích listů je neobyčejně účinný v očistných koupelích a sušené listy se dodnes pálí k zažehnání cizích prokletí. Své pevné místo má ale i v milostném čarování – tradovalo se, že pouhá půl lžička kopřivových semínek vyluhovaná v bílém víně dokáže v partnerech probudit nespoutanou touhu.

Pohanské severní kmeny, které neznaly římského Marta, považovaly kopřivu za rostlinu Boha hromu, kterému jižní Germáni říkali Donar, proto se na mnoha místech kopřivě stále říká hromová bylina. Proto obvykle o zeleném čtvrtku utrhl sedlák kopřivu a zavěsil ji pod střechu, aby ochránila dům před úderem blesku. V Tyrolsku dodnes selky házejí kopřivy do pece, když se venku rozzuří bouře. Podle další pověsti nás listy kopřivy v kapse ochrání před bleskem a kopřivy v botách zase odeženou ďábla.

Kopřiva jako ochránce mléka a piva:

Po celé východní Evropě se s kopřivami provozovalo mléčné kouzlo. Když se máslo nechtělo stloukat, přinesl si rolník prut kopřivy a při trhání zaříkával rostlinu následujícími slovy:

„Pozdrav Pán Bůh, kopřivový keři,
máš padesát (ohňů) a žádný kouř,
dej mi ten nejlepší (klíč),
dovol mi, ať čarodějce zamknu její klín,
abych mohl vytáhnout hroudu másla.
K tomu mi dopomáhej Bůh!“

O nejvýznamnějším svátku jižních Slovanů, badniaku (kračúň, zimní slunovrat), vstupovala nahá dívka do stáje a větévkou kopřivy se dotýkala každého zvířete, zejména dojných krav. Přitom dívka pronášela zaklínadlo: „Lepší je kopřiva než ti, kteří přijdou, aby sebrali mléko!“

Aby mléko nezkyslo za horkých dnů tak rychle, bylo v mnoha krajích zvykem ponořit do mléka větvičku kopřivy. Ještě v minulém století (1902) byla berlínská mlékařka postavena před soud pro falšování potravin, protože se pokoušela tímto způsobem zabránit sražení mléka. Obžalovaná však musela být propuštěna na svobodu, protože aplikovala „všeobecně používaný postup“.

Bylo odedávna známo, že pivo se mohlo při bouřce „zkazit“. I v takových chvílích však dokázala kopřiva pomoci tehdejším „nebeským pijanům“. Když se sbíralo na bouřku, položil sládek na okraj kádě snítku kopřivy, aby mu pivo „nezkyslo“ a nezačalo předčasně kvasit. V dobách dřívějších, než byl vydán oficiální dekret nařizující čistotu piva, se toto pivo zasvěcené hromovládci vařilo se všemi možnými bylinnými přísadami. Mezi nimi přirozeně nechyběla ani samotná kopřiva. V Anglii, v níž se zachovalo velké množství starogermánských zvyků, se z toho důvodu stále ještě vařilo osvěžující Nettle Beer (v překladu kopřivové pivo). To dělalo dobře především starším osobám, které tehdy trpěly revmatismem či dnou. Kopřiva navíc kdysi bývala pevnou součástí močopudných léčivých nápojů.

Kopřiva jako afrodiziakum, český žen-šen:

Většina uvedených pověr má, ale reálný základ v historii. Žár lásky i mužnou sílu lze skutečně zažehnout s pomocí kopřivových semen. Není divu, že ve středověkých klášterech, kde církev sváděla noční hříšné představy řádových sester na řádění démonických inkubů, podléhala tato semínka přísnému zákazu. O jejich neobyčejných účincích věděli už antičtí lékaři, kteří prohlašovali, že kopřiva dokáže člověka doslova rozžhavit láskou a zároveň ulevit od porodních bolestí.

Ovidius také o kopřivových semenech tvrdil, že jsou nejlepším afrodiziakem. Semena máme otrhat hned, jak zhnědnou, což bývá většinou v srpnu, a usušit je, například na utěrce. Poté je nasypeme třeba na chléb s máslem, nebo je přidáme do salátu nebo pomazánek. Jsou plné rostlinných hormonů, minerálů a vitaminů a pomáhají při vyčerpání a snížení výkonnosti. Ocení je hlavně starší lidé, protože prý zlepšují paměť a přinášejí "oheň do beder" (sexuální chutě).

Slavný řecký lékař a chirurg v římských službách Dioscoridés například zaznamenal, že „kopřivová semínka vypitá ve víně probouzejí nespoutanou touhu a otevírají uzavřenou dělohu“. Jeden z otců moderní botaniky, Otto Brunfels (1489–1534), k tomu o několik století později dodal: „Semeno vypité ve sladkém víně povzbuzuje k milostným neřestem. Ti, kteří chtějí řádně pěstovat dílo manželské, jedí tato semena smíchaná s cibulí, žloutkem a pepřem.“

V odlehlých krajích německého Švábska dodnes žijí bylinkářky, které považují semena kopřivy (místně zvané „Nessele“) za účinný lék proti neplodnosti. Sbírají je v horkém srpnu, a to výhradně ve chvíli, kdy se měsíc nachází v ohnivých znameních zvěrokruhu – ve Střelci, Beranovi nebo Lvu. Ve švýcarském Emmentalu se zase srpnová semena sbíraná za svitu Luny odedávna používala jako lék proti vodnatelnosti.

Kopřivová semena skutečně přinášejí citelné posílení konstituce. Po usušení je můžeme uchovávat ve sklenici až do příští sklizně. Kopřivová semena jsou pravou pokladnicí koncentrovaných minerálů, vitamínů a fytohormonů. Povzbuzují tělesné funkce, pomáhají při chronické únavě a oslabení a napomáhají tvorbě mléka u kojících matek. Jako prostředek pro povzbuzení imunity se kopřivová semena pravděpodobně plně vyrovnají drahému ženšenu, importovanému z východní Asie. Těmito semeny můžeme okořenit jakoukoliv polévku, nebo pro posílení můžeme rozžvýkat čajovou lžičku semen denně. Drobounké oříšky chutnají skvěle a při kousání se dobře rozžvýkávají, jak se sluší a patří na správné nositele životní síly. (Wolf-Dieter Storl, Léčivé a kouzelné byliny)

Proč kopřiva pálí:

Plinius v 1. století našeho letopočtu ještě nevěděl, jak to kopřiva přesně dělá, že vyvolává svědivou vyrážku. Pouze shledával pozoruhodným, že kopřiva škodí sama, bez jakýchkoli trnů. V nynější době rozluštíme tuto hádanku pod mikroskopem. Kopřiva se chrání drobnými žahavými chlupy s kulovitě rozšířenou špičkou. Při dotyku se chlup zabodne do kůže, špička praskne a vysoce účinný obsah se vylije pod kůži. Toxické albuminy jsou podobné včelímu či hadímu jedu. Podle pověry se jedině mladá panna může dotknout kopřivy, aniž by se přitom popálila. Když už nás kopřiva přece jenom popálí, příroda má naštěstí okamžitě po ruce účinný protilék. „Ubi malum, ibi remedium“ – tedy „Kde je zlo, tam je i lék“, říkával slavný lékař a alchymista Paracelsus. Měl tím na mysli, že pomocná síla roste málokdy daleko od zdroje našeho trápení. V tomto případě je oním zachráncem obyčejný šťovík (Rumex), který ze všeho nejraději roste v těsném sousedství kopřiv. Stačí jen rozmačkat jeho šťavnatý list a potírat jím svědivé místo. Aby však toto zelené kouzlo stoprocentně zaúčinkovalo, staré tradice velely odříkat u toho správné zaříkadlo:

„Kopřiva pálí, šťovík chvátá,
on vyžene ji natotata!“

Podobné zvyky najdeme napříč celou Evropou. Například v historických pramenech ze švýcarského kantonu Wallis se k ošetření žahanců doporučoval merlík všedobr, kterému lidé přezdívali divoký špenát. I zde se léčebný rituál neobešel bez duchovní formule, která měla za úkol přivolat na pomoc Svatého otce při potírání kopřivových popálenin merlíkem. V překladu zněla:

„Svatý Otče potři kopřivu a její listy
divokým špenátem to zažene pálení.“

Sběračky kopřiv dělají dobře, že pracují v rukavicích, jinak neexistuje žádný trik, jak se nepopálit. Po usušení již kopřiva nepálí. Chcete-li upravit čerstvé kopřivy jako zeleninu nebo přidat do salátu, stačí se rozmáchnout po porostu klackem. Jakmile se chloupky polámou, už vám nic neudělají.

Pohádka o šesti labutích ze sbírky bratří Grimmů názorně ukazuje, že se už v dávných dobách využívala vlákna ze stonků kopřiv. V pohádce šila mladá žena košile z kopřivové látky, aby vysvobodila své začarované bratry.

Kopřivová tkanina a zimní kabát:

Kopřivové tkaniny upadly v běhu času již téměř v zapomnění, podobně jako ty konopné. To, co se v pozdější době dalo v obchodech občas koupit jako „kopřivová tkanina“, bývalo obvykle již vyrobeno z bavlny. Jen opravdoví pamětníci si ještě vzpomenou, jak při své vojenské službě nosívali v zimním období těžký „kopřivový kabát“. Ve Skotsku se přitom kapesníky z kopřivové tkaniny používaly ještě dlouho po celosvětovém zavedení bavlny. V německém Holštýnsku byla manufaktura na výrobu kopřivových tkanin dokonce tak důležitá a významná, že ji hrabě von Schauenburg přijal do svého rodového erbu. V Lipsku pak existovala podobná úspěšná manufaktura ještě v roce 1723 a rovněž vyráběla kopřivovou tkaninu.

Během první světové války, když se bavlna stala v důsledku přísné obchodní blokády spojenců nedostatkovým zbožím, dostala se kopřiva na přechodnou dobu opět na výsluní zájmu. Kopřivová vlákna tehdy v průmyslu plnohodnotně nahrazovala len, bavlnu nebo ramii, což byla tropická přadná rostlina z čeledi kopřivovitých. V roce 1916 bylo jen v samotném Německu vyrobeno přibližně 2,7 milionu kilogramů kopřivové tkaniny. V té době se horečně vyvíjely nové postupy pěstování a patentovaly se nové technologie výroby.

Pak ovšem přišla éra globálního trhu, která tyto tradiční pracovní postupy definitivně odsoudila k úpadku. Důvodem byla přílišná technická náročnost a ekonomická nevýhodnost, které nedokázaly čelit levným umělým vláknům vyrobeným z ropy a masivním importům levně vyráběných textilií ze třetích zemí.

Vypadá, že kopřiva byla v severních zeměpisných šířkách pravděpodobně první přadnou rostlinou, kořeny jejího využívání však sahají hluboko do starší doby kamenné.

Maria Treben o kopřivě:

Jakmile po kosení otavy začaly opět rašit mladé výhonky kopřiv, vydávala se tehdy již téměř osmedásetiletá dáma do zeleného houští, vyzbrojena pouze rukavicemi a nůžkami. Její úlovek však nebyl určen jen do kuchyně na vaření krémových polévek nebo přípravu zeleniny s kysanou smetanou. Tato rodačka ze žateckého regionu se totiž sama pravidelně podrobovala očistné čtyřtýdenní kúře. Ta spočívala v pití jednoho ranního šálku kopřivového čaje nalačno před snídaní, na což pak navazovalo popíjení dalších dvou šálků po malých doušcích v průběhu celého dne. Této bylině, kterou sama nazývala tou vůbec nejlepší ze všech léčivek, vděčila za to, že ona ani její rodina nemusely po celá léta užívat žádné syntetické léky. I ve velmi vysokém věku se díky ní stále cítila neuvěřitelně mladá a pružná. Jako nadaná a hluboce vážená bylinkářka vždy zdůrazňovala, že čerstvá zelená rostlina v sobě ukrývá mnohem více léčivé síly než bylina sušená. Po sušených zásobách z toho důvodu sahala výhradně v zimních měsících.

Lidové názvy pro kopřivu:

Čertova pilka ☼ Koprivka ☼ Lék všech léků ☼ Palunice ☼ Pokřiva ☼ Prhlava ☼ Prhlice ☼ Prhlinka ☼ Pyhlavka ☼ Revmové koření ☼ Velká kopřiva ☼ Všeholék ☼ Žahavka ☼ Žíhavka ☼ Žihlava ☼ Žihlavka