Růžový šperk našich luk, který nosí štěstí a pomáhá ženskému tělu
Jetel luční (Trifolium pratense), lidově zvaný jetelíček je jednou z nejznámějších a nejhojnějších rostlin české krajiny. Přestože ho dnes mnozí vnímají spíše jako obyčejné krmivo pro dobytek nebo součást trávníků, v tradičním lidovém léčitelství se těší obrovské úctě a tradici. Naši předci v něm viděli posvátný symbol trojjedinosti, zatímco vzácný čtyřlístek pro ně znamenal příchod štěstí a spolehlivý amulet před zlými silami. Především však v jeteli uctívali mocný elixír, který dokáže posílit celý lidský organismus, zejména pak ženský. Květy se dříve sušily a mlely na moučku, ta se používala na výrobu chIeba.
Latinské trifolium znamená trojlístek, pratense (luční) odkazuje na stanoviště, kde se jetel luční nachází, tedy na louku. Trojčetné listy se dávají do spojitosti se třemi obdobími života ženy: mládí – zralost – stáří, se třemi tvářemi bohyně (křesťanství má obdobu v Nejsvětější Trojici. Věřilo se, že pokud žena u sebe nosí jetelový trojlístek, získá dar jasnozřivosti, a umět tudíž spojovat minulot, přítomnost a budoucnost, což je další trojjedinost.
Najít čtyřlístek pro naše předky znamenalo štěstí, nálezce si ho pečlivě střežil a spojoval si ho s nějakým přáním nebo ho s láskou daroval tomu, kdo potřeboval štěstí ještě naléhavěji. Je také jako ochránce před zlem, nenávistí a únavou. V dřívějších dobách si ho lidé vkládali pod prahy domů, pod postele nebo na okna, aby chránil jejich domovy. Čtyři lístky symbolizují roční období i čtyři přírodní živly – zemi, vodu, vzduch a oheň. Lístky uspořádané do kruhu snoubí i víru, naději, lásku a samozřejmě štěstí.
Pověst praví, že čtyřlístek pochází z Rajské zahrady, odkud si jej vzala Eva pro štěstí. Nalezený čtyřlístek byl nejčastěji byl vložen do knížky či do památníku a vylisován. Také se říká, že když si dá svobodné děvče čtyřlístek pod polštář, uvidí ve snu svého ženicha, a když si před odchodem z domu vloží čtyřlístek do boty, potká svoji lásku. Jetelový lísteček zabalený v modrém hedvábí nošený na srdci pomáhá zase překonat smutek z nešťastné lásky. Nejčastěji dívky hledaly čtyřlístky 24. dubna na svatého Jiří. Věřilo se totiž, že v tento den má nalezená bylinka mnohem silnější magickou moc než jindy a dokáže splnit úplně každé přání. Pokud se na někoho usmálo štěstí a našel čtyřlístek právě během svatojiřského dne, stačilo si ho zašít do halenky nebo košile. Mělo to však jeden háček – bylinku bylo nutné utrhnout rukou zabalenou v čistém bílém šátku, jinak by ztratila svou kouzelnou moc. Teprve takto získaný talisman pak svému nositeli zaručoval víru, naději, lásku, štěstí a spolehlivou ochranu po celý následující rok.
Podle starých pověr měl v lidové magii svůj význam i nalezený dvojlístek, ten byl odnepaměti vnímán jako předzvěst příchodu nového milence. S pětilistým jetelem už to ale bylo složitější. Pokud se tajně vložil nevěstě do svatebních bot nebo pod matraci v posteli, měl zajistit, že jejím prvorozeným děťátkem bude chlapeček. Jiné pověsti však před pětilístkem varovaly, protože prý do domu přinášel jen zlé pomluvy a klepy, a lidé se ho proto báli vůbec dotknout. Skutečným neštěstím byl ale nález vzácného sedmilístku – ten totiž podle starých vědem neomylně věstil brzkou smrt.
Pověra o šašku Žitovi:
Kdo nosil čtyřlístek zašitý v šatech nebo ho měl u sebe, dokázal prohlédnout i ta nejrafinovanější čarodějná kouzla a spatřit jejich pravou podstatu. Vypráví se to i o Žitovi, slavném šaškovi a kouzelníkovi krále Václava. Ten jednou před královským dvorem předváděl roztodivné kousky. Mimo jiné zapřáhl obyčejného kohouta do obrovské, těžké klády a pták ji za sebou táhl, jako by nic vážila. Všichni přítomní užasle tleskali, když tu náhle vykřikla kolemjdoucí děvečka, která zrovna nesla nůši s trávou: „Co všichni blázníte? Vždyť ten kohout za sebou táhne jen obyčejné stéblo slámy!“ Měla totiž v trávě náhodou ukrytý čtyřlístek, který jí otevřel oči a zbavil ji kouzelného mámení. Žita samozřejmě namíchlo, že mu děvče zkazilo povedený kousek, a umínil si, že se jí pomstí. Svými čáry jí okamžitě popletl smysly tak, že když dívka procházela po úplně suchém hradním nádvoří, začala mít pocit, že se brodí hlubokou vodou. Aby se prý nepromáčela, vykasala si sukně vysoko nad kotníky, což pochopitelně vyvolalo obrovský výbuch smíchu u celého dvora.
Pověst o včelách a červeném jeteli:
Staré legendy vyprávějí, že včely nemohou sbírat sladký nektar z květů jetele lučního kvůli dávnému trestu. Když totiž Stvořitel nařídil, že sedmý den v týdnu se má světit a odpočívat, pilné včelky neposlechly a pracovaly i v neděli. Pán Bůh proto záměrně prodloužil kalíšky jetelových květů tak hluboko, aby do nich včelí sosáčky nedosáhly. Tím neposlušné dělnice potrestal a nejsladší nektar jim navždy odepřel.
Tak to zůstalo až do časů Ježíšových. Jednoho dne procházel se svatým Petrem kolem jeteliště, ze kterého se linula ta nejsladší medová vůně. Apoštol si hned všiml, že nad rozkvetlým polem nelétá ani jedna jediná včelička, a velmi se tomu divil. Pán mu proto vyprávěl, jak včely hned po stvoření světa kvůli své neposlušnosti o tuto sladkou odměnu přišly. Nakonec však plný laskavosti dodal: „Abych ti však, Petře, dal důkaz své lásky a náklonnosti, od této chvíle budou mít všechny včely, které se vyrojí na tvůj svátek – ale skutečně jen ty, mé svolení, aby na červený jetel létat směly.“ Od těch dob jsou prý všechny včelky, které v létě spatříme na květech jetele lučního, výhradně dělnice pocházející ze svatopetrských rojů 29.6.
Lidové názvy:
Mezi lidové názvy patří jertel na Doudlebsku, jatel na Moravském Horácku, jetelina na Hané, lístnačka na Hanáckém Slovácku, dětělina na Lašsku (podobně jako ve slovenštině), študlek a končina (podobně jako v polštině) ve Slezsku, milostná zelinka či čtyřlístek. Místy se mu také říká koničinec.
Užití v lékařství, historie:
Jetel luční se využívá jako léčivá rostlina již celá tisíciletí. Dioskurides ho popisuje v 1. století našeho letopočtu jako léčivý prostředek proti bronchitidě. Ve 12. století jím Hildegarda z Bingenu léčila „zatemnění očí“, což nyní popisujeme jako zakalení čočky nebo šedý zákal. Jakožto rostlina obsahující třísloviny se doporučoval v knihách o léčivých bylinách v 16. století proti průjmům, vředům, k léčení ran a proti postižení žen „bílým výtokem“.
Hormonálně účinné působení jetele bylo v Americe známo již dlouho. Souvisí s pozorováními ze 40. let 20. století: Zjistilo se, že krávy, které dostávaly příliš mnoho jetele, nezabřezly. Všechno je otázka dávkování. V malých množstvích jetel vyrovnává hormonální hladinu, ve velkých dávkách do jisté míry chrání před početím, jak kdysi prozradily česačky chmele.
Užití v lékařství:
Je to také ženská bylina, která pomáhá při nepravidelném menstruačním cyklu, při gynekologických zánětech a také při přechodu – klimakteriu (díky fytohormonům), kdy pomáhá ženám lépe toto období menopauzy zvládat. Ženy, které hledají radu, když jde o dozrávání vajíčka a ovulaci, se udiveně ptají, jestli s tím lučním nebo také červeným jetelem skutečně míní ona obyčejná rostlinka, kterou znají téměř z každé louky.
Jetel má vysokou výživnou hodnotu a celkově posiluje organismus, což se hodí při dlouhodobých nemocech a rekonvalescenci. Jetel se užívá při kašli, bronchitidě, černém kašli a podobně. Jetel dále čistí krev detoxikuje, zlepšuje činnost jater, hodí se při léčbě kožních nemocí a problémech s lymfatickým systémem a lymfatickými žlázami.
Čaj z jetele má též zklidňující účinky, užívá se pro snazší usínání a nerušený spánek. Zevně se jetel užívá k obkladům při artritických bolestech a na omývání ekzémů, včetně lupénky. Čerstvé květy se přikládají na hmyzí bodnutí. (zdroj)
Jetel má vysoký obsah bílkovin, proto se hodí k výrobě zeleninových salátů, přidává se do rizota. Listy i květ lze smažit na oleji. Takto upravené se servírují na brambory. Z jetele se vyrábí celá řada doplňků zdravé stravy. Mladé listy se připravují podobně jako špenát, poněvadž samy nemají skoro žádnou chuť, je vhodné je míchat např, s listem medvědího česneku.
(www.bylinkyprovsechny.cz ,kniha – Bylinky pro ženy, Heide Fischer)
