Anýz, strážce klidného břicha a lehkého dechu.
Bedrník anýz (Pimpinella anisum) patří mezi nejstarší a nejvšestrannější léčivé rostliny na světě. Již starověcí Egypťané a Římané si bedrníku cenili jako univerzálního léku na trávení a osvěžení dechu. Jeho drobná semínka, bohatá na blahodárné éterické oleje, přinášejí rychlou úlevu při nadýmání, podporují tvorbu mateřského mléka, pomáhá zklidnit úporný kašel, a dokonce prý má lehce afrodisiakální účinky. Lidový název anýzu je: kyčelník, bederník, bederníček, bedernica.
Ve starověku anýz považovali za všestrannou rostlinu. V Egyptě, odkud rostlinka anýzu pochází ho používali při věštění, přidávali ho do kadidel a stal se rostlinou novomanžele, zřejmě kvůli jeho afrodiziakálním účinkem. Lidé ho užívali k léčbě skoro všech nemocí jako i ve směsích s dalšími kořením na dochucování jídel. Rostlinku anýzu lidé používali jako protijed při bodnutí jedovatým hmyzem a zvířaty. Po vydatném obědě v římském domě se podávaly anýzové koláče na podporu trávení. Ve středověku získal anýz přívlastek všelék. Rapidně se rozšířil do mnoha kuchyňských zahrad, nejoblíbenější byl v Anglii. Dodnes Indové žvýkají anýz na osvěžení dechu. V lidovém léčitelství ho považovali i za rostlinu, která udržuje mladistvý vzhled a zvyšuje plodnost.
Naši předci na tuto bylinu nedali dopustit a často říkali: „Není nad bedrník!“ Věřili totiž, že na celém širém světě neexistuje lepší lék proti všem možným nemocem, moru, otravám, a dokonce i proti samotné smrti nebo čarodějným kouzlům. O jeho zázračné moci se v lidových písních dokonce zpívalo: „Pijme pivo s bobkem, jezme bedrník: nebudeme stonat, nebudeme mřít!“ V další lidové písni Babí rada se zpívá: „Pijme pivo s bobkem, jezme bedrník, nebudeme stonat, nebudeme mřít – tak to bába povídala, když do lesa chodívala na ten bedrník.“
Lidé pevně věřili, že před nakažlivými chorobami je spolehlivě ochrání, když budou u sebe nosit kousek jeho kořene, případně žvýkat kořen namočený v silné kořalce. Česká lidová slovesnost považovala bedrník za skutečný elixír života, jehož tajemství lidem prozradila samotná divoženka. Když se jí prý kdysi někdo zeptal, jak to, že žije na světě tak neuvěřitelně dlouho, odpověděla: „Jídej polévku s bedrníkem, budeš také dlouho živ.“ Odtud pochází i staré české pořekadlo, které jasně vystihuje jeho sílu: „Bedrník v moru lék.“ Naši předkové připisovali bedrníku i silné magické účinky. Bojovníci před bitvou potírali jeho šťávou ostří svých mečů, aby jim zajistil vítězství. Tradovalo se dokonce, že síla této rostliny dokáže zlomit i přírodní zákony – pokud jste ji vhodili do řeky, plavala prý proti proudu. Lidé nosili bedrník u sebe jako talisman, který je měl chránit před podvodníky a lháři. V ložnicích pak sloužil jako vyhlášené afrodiziakum: konzumace jeho koření měla u žen zvyšovat plodnost a u mužů posilovat potenci.
Dávná historie bedrníku:
Již 1500 let před Kristem je anýz v Ebersově Papyru, jedné z velkých sbírek receptů staroegyptské medicíny, doporučován proti mnoha onemocněním. Dioskurides (cca 40-90 let n.l.p.), autor nejvýznamnějšího farmakologického díla antiky, používá tuto rostlinu jednak jako protijed při uštknutí hadem, jednak jako lék na kašel. Za Karla Velikého (748-814) bylo pěstování této rostliny výslovně nařízeno zákonem. Loršský lékopis z karolínské doby (8.-9. století) uvádí anýz nejen v několika receptech na podporu trávení, ale i jako prostředek proti onemocněním dýchacích cest a proti melancholii.
Ve 13. století Albert Veliký ve své knize o rostlinách De vegetabilibus pod anýzem uváděl i fenykl, kopr a kmín, protože mají podobné listy. Všechny tyto rostliny patří do stejné čeledi a mají podobnou skladbu účinných látek. Klášterní léčitelství klasifikovalo anýz jako hřejivý a vysušující ve třetím stupni, tudíž byl podle nauky o kvalitách skvěle vhodný pro léčení zažívacích potíží. Tato oblast použití se stejně jako použití anýzových plodů při dýchacích onemocněních, tradované od antiky, udržela do dnešních dnů.
Zelená omáčka:
Příjemné zelené koření nejvíce miloval v „zelené omáčce“ i velký skladatel Johan Wolfgang Goethe. Tato studená omáčka se připravuje tak, že se do zakysané smetany s pokrájenými, natvrdo vařenými vejci, zamíchají s bedrníkem (ten nejvíce) další zelené bylinky - kerblík, brutnák, pažitka, petrželka, kopr, meduňka, potočnice, estragon... pak se vše osolí, zakápne několika kapkami citronové šťávy a olivového oleje. Podává se například s pečenými brambory.
Užití v lékařství:
Tato rostlina patří do bylinkové rodinky miříkovitých, stejně jako fenykl, kopr a kmín. Anýz se přidává do cukroví či bonbónů pro svou příjemnou sladkou chuť, a vyrábí se z něj aromatický olej, který uvolňuje a uklidňuje. Semena anýzu můžeme žvýkat pro zlepšení dechu. Tradiční lidové léčitelství doporučuje čaj ze semen anýzu při zánětech horních cest dýchacích, ale můžete jej také zkusit na zklidnění pocuchaných nervů.
Stejně jako jeho příbuzný kopr podporuje anýz tvorbu mléka u kojících maminek, a dokonce prý má lehce afrodisiakální účinky. Anýz je také dobrou prevencí proti střevním kolikám. Čaj anebo likér, který doporučujeme v pořadu Kouzelné bylinky, můžete proto vyzkoušet na cestách do některých částí světa, kde místní kuchyně může znamenat menší dobrodružství pro vaši trávicí soustavu.
V moderním bylinkářském léčitelství se anýz používá již jen vzácně. Vinu na tom mají dva silní konkurenti: fenykl a kmín. Při katarech dýchacích cest, zejména při kašli, má silnější účinek fenykl a při žaludeční slabosti a nadýmání se před anýzem dává přednost kmínu. Anýz však má lepší chuť, a proto je oblíbenou součástí čajů proti kašli a trávení, a to zejména pro děti. (zdroj)
zdroj: knižní archiv Antonín ViK, www.bylinkyprovsechny.cz
