Trvalka, která má v zemi dlouhý oddenek s kořeny. Její stéblo dorůstá výšky až 500 cm a listové pochvy jsou dlouhé. Rákos roste především na vlhkých místech, v bažinách, mokřinách, na březích stojatých i tekoucích vod a v lužních lesích. Často se vyskytuje jako plevel na vlhkých polích.
Dříve se z rákosu dělaly došky (doloženo u Keltů) na střechy, jako stavební materiál se řeže v listopadu. Z rákosu se dělaly píšťalky, podle lidových pověr se spojovaly s nadpřirozenými bytostmi, neboť jsou naplněny „duší“. Přisuzovala se jim magická síla a schopnost komunikovat se světem víl a vodních bytostí.
Prý se dají dělat z rákosí i „rákosové bonbony“, stébla totiž obsahují až 15 % cukru, proto z nich můžeme získávat sladkou šťávu. Na jaře nařízneme večer podélně několik stébel rákosu, druhý den ráno najdeme v místě řezu cukrovou látku gumovité konzistence, je sladká a dá se žvýkat.
Rákosu bylo těžké se jako plevelu zbavit, a tak měli naši předkové následující radu:
„Na kterém poli trní, nebo rákos roste, na svátek Abdona (30.7.), ten den začni planiti, namáčíc nebo potřejíc sobě motyku umrčí kostí z krchova, a tak sobě takovou neřesť vyplemeníš.“ (z r. 1894)
Rákos lze používat i jako krmivo a stelivo. Používal se i při omítání stropu a když nebyla sláma, tak se řezal do omítek. Z rákosu se také dělávaly šípy, jsou nejrychlejší, a navíc do nich bylo možné dát jed.
Našli jste v článku chybu, nesrovnalost nebo máte zajímavé doplňující informace? Napište nám prosím na email info@ceskezvyky.cz
zdroj: archiv Antonín ViK a časopis Český lid
vyobrazení: pohlednice, autor neznámý
