První postní neděle se v některých krajích nazývá Liščí. Na těchto místech hospodyně pečou jednou v roce postní preclíky. Použijí těsto z pšeničné mouky, jež se natvrdo utluče a z něho udělají preclíky. Když zkynou uvaří se v kotli. Potom se mákem a solí posypou a dají se do pece nebo trouby dopéci. To vše matky činí v noci, aby to děti neviděly. Na to každá matka, kolik má dětí, tolik si opatřila vrbových proutků a na každý proutek navlékla několik preclíků a zavěsila je na stromy do zahrady. Před východem slunce vzbudila své děti, vypravujíc jim:
„Milé děti, běžela tudy liška a nechala vám zde (nebo ztratila) preclíky na zahradě na stromě. Proto vstaňte, omejte se a jděte do zahrady, neb je na proutku na stromech zavěšené naleznete. Dřív se však každý pod stromkem pomodlete a potom je sobě vezměte a zpožívejte.“ Někde za dětmi přicházela liška osobně. Některé z odrostlých dětí se přistrojilo do obráceného kožichu a obličej si zamaskovalo liščí škraboškou. Takto vyšňořené vylezlo na půdu a odtud házelo preclíky svým soukmenovcům shromážděným dole na zahradě. Jakmile se děti shýbly a začaly preclíky sbírat, liška je z půdy polila vodou. Na těchto místech se také trousí pověst, že nejen vrána, nýbrž i liška ženám novorozeňátka do domu přináší.
S tímto se shoduje i zápis Houškův z roku 1853: První neděli postní napekou matky v noci preclíky, aby děti nevěděly, navléknou je na proutky a navěsí na stromy. Kolik dětí – tolik proutků. Ráno se řekne dětem: Jděte do zahrady, ztratila tam liška preclíky! V zahradě se děti pomodlí, preclíky snědí a nikdy prý je nebolí zuby.
