Žabomyší válka je označení pro malicherný spor, nesmyslnou hádku či nepřátelství vzniklé kvůli bezvýznamné neshodě, která je zbytečná a směšná ve srovnání s tím, kolik kolem ní vznikne rozruchu. Co ale proti sobě tyto dva živočišné druhy měly, že se dostaly až do ustáleného rčení? Odpověď jako skoro vždy najdeme v dějinách literatury.
Batrachomyomachie neboli „Válka žab a myší“:
Žáby se v dávné historii často objevovaly i v literatuře. Například praotec divadelní komedie Aristofanes napsal hru Žáby. Ale tam žáby a myši ještě nebojovaly, to až v Batrachomyomachii (batrachos – žába, mýs – myš, maché – boj). Jde o krátkou epickou báseň která v parodii na homérovské eposy líčí jednodenní válku mezi myšmi a žábami na břehu rybníka. Autorství básně se mylně přičítalo Homérovi. Tuto ironickou hříčku, měl slepý básník vytvořit ve svém mládí ještě před slavnými eposy o trojské válce. Dnes se však předpokládá, že parodie je až pozdějšího původu. Báseň byla ve starověku velmi oblíbená. Její parodický charakter nešetřil ani řecká božstva, takže například Pallas Athéna zde utrpí velkou škodu od myší, které jí rozkoušou na dluh koupené roucho. Autor skladby nicotnou potyčku žab a myší líčí pomocí vznešených homérských obratů a obrazů, jako by šlo o hrdinskou válku Řeků a Trojanů. Tuhle epickou skladbu znal i Alexandr Veliký, v Egyptě označil Antipatrovo vítězství nad povstalými Sparťany za „žabomyší válku“.
Obsah básně:
Úvod v epické tradici a epickým jazykem ohlašuje velkou válku, přičemž bezvýznamný obsah působí o to komičtěji. Na základě ezopské bajky o myši a žábě se vypráví, jak myší princ Drobtober (řecky Psicharpax — všechna jména jsou „mluvící“) hasil žízeň u rybníka, když se vynořil žabí král Náfuka (Physignathos) a zeptal se ho na původ a rodokmen. Vzájemné představení, vytvořené přesně podle Homérova vzoru, končí Drobtoberovou chválou myší kultury, která má být nadřazena té žabí.
V odpověď Náfuka pozval Drobtobera k prohlídce své říše; chtěl jej na svých zádech převézt přes rybník, na počátku plavby se však z vody náhle vynoří vodní had. Náfuka se ulekl a hledal útočiště pod hladinou, zapomněl však na Drobtobera, jenž se utopil, před smrtí však stihl žáby proklít. Vše ze břehu viděl myšák Miskoliz (Leichopinax) a oznámil to myším, jež zachvátil strašný hněv. Odplatu žábám slíbil především Drobtoberův otec, král myší Chlebožer (Troxartes).
Na sněmu se myši usnesly na odvetném vojenském tažení pod Chlebožerovým vedením proti žábám a vyzbrojily se na ně. Žabí král Náfuka mezitím odmítl vinu za Drobtoberovu smrt, takže se žáby v radě rovněž usnesly se vyzbrojit. Jak patřilo k homérské tradici, konalo se souběžně shromáždění olympských bohů: Zeus pateticky vyzval k pomoci každé ze stran, Aténa však pod dojmem nepříjemných zážitků s oběma druhy (myši jí rozhlodaly látky, kvákání žab jí způsobilo bolesti hlavy) se přimluvila, aby bohové sledovali boj nezúčastněně. Zeus souhlasil a válka se započala. Následuje líčení bitvy, jež obdobně jako u Homéra sestává z líčení soubojů dvou hrdinů a zdlouhavě vypočítává zranění a způsoby úmrtí. Popis je však celkově tak zmatený, že moderní bádání dospělo k předpokladu, že tato pasáž vznikla dříve jako nezávislý text a do básně byla včleněna dodatečně.
Štěstí se v bitvě přiklánělo střídavě na jednu, střídavě na druhou stranu, pak se však zdála být rozhodnuta ve prospěch myší díky nesmírnému hrdinství myšáka Zbytkokrada (Meridarpax), jenž hrozil, že „vyhubí žabí plémě“. Zeus se nyní smiloval nad žábami a vyzval bohy k zásahu, avšak sám bůh války Árés poznamenal, že ani síla jednotlivých bohů není dost velká, aby bitvě učinila přítrž. I když Zeus na Áreovu radu mrštil svým nejstrašnějším bleskem, myši se od vítězného postupu nedaly odradit. Nakonec Zeus vyslal vojsko opancéřovaných krabů, jimž se podařilo myši zahnat na útěk. Se západem slunce tak válka skončila. Báseň sestává ze zhruba 300 daktylských hexametrů (počet kolísá podle konkrétní moderní ediční rekonstrukce).
Ukázka z překladu Otokara Smrčky:
Autor se pokusil i v češtině zachovat podobu řeckého homérského verše označovanou jako hexametr. Jedná se opět o parodii na trojskou válku, kde se rozhoduje, na čí stranu se přidají jednotliví olympští bohové.
Tehdy na hvězdném nebi Zeus, dav svolati bohy,
války jim ukázal shon a bojovníky ty chrabré,
statné a počtem silné a nesoucí oštěpy dlouhé,
jako když Kentaurů voj neb Gigantů do boje táhne.
S laškovným úsměvem ptal se, kdo z bohů chce pomáhat v boji
žábám a nebo myším a oslovil Athénu takto:
Milá dcero ty asi se vypravíš na pomoc myším?
Ony přec po tvém chrámě ti v houfech napořád brousí,
z tuku tam mlsajíce a z všelikých obětních jídel.
Tak tedy pravil Zeus, však Athéna děla:
Otče, já nehodlám nikdy jít myším, budou-li v tísni,
na pomoc, protože časem mi natropí nemálo zlého,
obětní vínky mi kazí a lampy, jak na olej chodí.
Zdroj: Wikipedia a Český rozhlas Dvojka, 2014, Jitka Škápíková, Helena Petáková, Dan Moravec
