Slovní spojení „slaměný vdovec“ označuje muže, který je dočasně bez své partnerky. Zajímavé však je, že toto pojmenování nevzniklo původně samo o sobě – vyvinulo se ze staršího výrazu „slaměná vdova“. Dalším nesporným faktem je, že toto rčení přešlo do češtiny z němčiny.
Existují celkem tři teorie vzniku tohoto slovního spojení. Podle první jde o mimomanželské sexuální styky, které se odehrávaly kdesi na slámě. Žena, která byla opuštěna jaksi na slámě, byla vdova nepravá, vdova slaměná. Druhá teorie říká, že jde o vzpomínku na zvyk, podle něhož nevěsty, které nebyly pannami, což byly většinou vdovy, nosily slaměný věnec. Jak by ale vdova, která se chce znovu vdávat, souvisela s vdovou nepravou či dočasnou, tato teorie neříká. A tak asi nejpravdivější bude teorie třetí. Podle ní na počátku stálo německé označení hastroše do polí slovem Strohman, slaměný muž. Strohman byla napodobenina muže, byl to nepravý muž, a tak se slovo Stroh, sláma, začalo vnímat jak synonymum pro napodobeniny a nepravé věci. Například pro nepravé, tedy dočasné vdovy a vdovce.
Odkud pochází slovo sláma a vdovec:
Sláma je slovo všeslovanské, praslovanské solma, tedy stéblo, sláma, se v ruštině vyvinulo do podoby soloma, v polštině má podobu sloma a v srbštině a chorvatštině se sláma řekne slama. Všechna tato slova jsou příbuzná s lotyšským salms, staropruským salme, středohornoněmeckým halm, anglickým healm, latinským culmus a řeckým kalamé. Z čehož plyne, že jde o slovo původem indoevropské, z kořene kalmo-, který je asi z kel-, tyč, trn, silné stéblo.
Výraz vdovec sice vznikl poměrně nedávno, protože patriarchální zřízení takový pojem neznalo, ani staří muži asi nezůstávali dlouho samotní, ale slovo vdova, z něhož výraz vdovec pochází, je hodně dávné, indoevropské. Pochází z kořene ueidh-, oddělit, odloučit. Vdova je žena oddělená od muže jeho smrtí.
Ukázkové věty z knih:
- Žádný neví, co takový ubohý slaměný vdovec zkusí. Každý jistě už počítá dny, které zbývají do návratu drahé jeho polovice do milé Prahy, a každý při tom zlořečí, nadává na hospody, na restaurace, na posluhovačku, zkrátka na všecko možné. (Besedy lidu, r. 1904)
- Neuvěřil bys, co takový pražský slaměný vdovec sní nejroztodivnějších věcí, než nabude přesvědčení, že přece jen jeho Marjánka nebo Julinka je zlatá žena. Zato ovšem restauratéři si v tuto dobu neobyčejně libují, poněvadž takový vdovec dá se chytit na nejillusornější jméno nějakého jídla a pod nádherným titulem zkonsumuje i takové krmě, které by doma hodil své nej dražší polovici na hlavu. Člověk na restauraci zvyklý se tak snadno napálit nedá, ale slaměný vdovec — ó Bože — ten, než přijde к rozumu, tomu přijde v hostinci vysoko rozeznávati dobré od zlého. Tak na příklad přijde к večeři a poručí si guláš. Nu, není to drahé a dá se to jíst, je-li to jen poněkud pořádně upraveno. Za dva dny prohlíží večer jídelní lístek a nalezne tam: »Karlovarský guláš . . .« »Přineste mi to!« poručí si a sám se peskuje, že už předvčírem si mohl dáti něco, co nezná. Je to zajímavé; ale ovšem, než to všecko slaměný vdovec prohlédne, stojí to trochu času i peněz a brzo — vedle toho — začíná se žaludek vážně bouřit. Nebýt ještě večer obligátních pěti flekovských к zapití podobných delikates, člověk by dostal tyfus, že by mohl hned telegrafovat, aby drahá choť přijela na pohřeb. A tak pomalu se blíží konec srpna a všech slaměných vdovců zmocňuje se přímo horečka. »Ještě deset dní, ještě osm, ještě pět...“ (Besedy lidu, r. 1904)
zdroj: Český rozhlas, r. 2002, Michal Novotný
