Jde o hovorové snad až vulgární pojmenování peněz. Kdo má prachy, je pracháč čili prachatý, dříve se říkalo i prachový a prachař. A kdo poprvé prohlásil, že „peníze nesmrdí“? Byl to Titus Flavius Vespasianus, o kterém se říká, že v 1. století našeho letopočtu zpoplatnil veřejné záchodky.
Nad otázkou, jak souvisí prach s penězi, se zamýšlel už Karel Čapek ve sloupku Ze života slov v Lidových novinách v roce 1933 napsal: " Snad to vzniklo ze rčení nemíti prachnic (pranic) nebo z vojenského nemít prach (například bez prachu stříleti = lháti)." Tolik Karel Čapek. Podle současných etymologů, odborníků na původ slov, se slavný spisovatel ve věci prachů mýlil.
Dnes víme, že první záznam o použití slova prachy ve významu peníze je už z roku 1597 ve Smolné knize mladoboleslavské. V části označené Lotrův přísloví je tam psáno: "prach - drobné peníze". Z čehož plynou dvě důležité informace. Za prvé prachy byly nejprve drobné peníze, a tím pádem je jejich spojení s prachem pochopitelné. Drobné částečky nečistoty rovná se drobné, malé peníze. Z toho, že se spojení prachy - peníze objevuje v černé knize v části Lotrův přísloví je zřejmá druhá informace: toto pojmenování peněz, tato metafora vznikla v argotu, tedy v jazyce zločinců a odtud se postupně rozšířila do obecného hovorového jazyka a v argotu se rozšířil výraz „love“, z romského „o‘lovo“ pro minci.
Pro označení peněz existují v argotu i v nespisovné češtině výrazy lováky, lováče, bubny, floky, granty groše, háky, hotový, chechtáky, keš, krupica, lupení, money, prachy, hrachy, prádlo šajny, škvára, šrouby, vata, tintily a mnoho dalších.
Lidové označení peněz:
- „pětka“ – pojmenování nám zůstalo ještě z dob rakouské měny. Před měnovou reformou v roce 1892 se totiž pětizlatkové bankovce říkalo lidově „pětka“. Po reformě zlatkového systému na koruny v poměru jeden zlatý za dvě koruny této bankovce nově odpovídala desetikoruna.
- "šesták" - nebo šesťák. Bylo původně lidové označení rakouskouherské mince v hodnotě šest krejcarů, tj. 1/10 zlatky (1 zlatý = 60 krejcarů). Po peněžní měně roku 1892, kdy došlo k devalvaci získala tuto hodnotu mince 20 haléřů, proto se i dvacetník označoval tímto slovem.
- „bůr“ nebo „bůra“ – označení se rozšířilo pro pětikorunu nejspíš z argotického „bor“, což je zkrácenina z německého „bargeld“ („bar“ znamená holý/obnažený a „geld“ peníze, tj. doslova „hotové peníze“). V argotu se používalo i označení „velkej bůr“ pro padesátikorunu. „Dostat bůra“ znamená dostat trest odnětí svobody na pět let. A „dostat pětěra“ znamená trest deset let, což je odvozeno právě od slova „pětka“.
- „dvacka“ – expresívní výraz pro dvacetikorunu
- „pajska“, „pade“, „půlkilo“ pro padesátikorunu, „kilo“ pro stokorunu, „pětikilo“ pro pětistovku, „talíř“, „tác“, „klacek“, „hadr“, „litr“ pro tisícovku a „meloun“ nebo „mega“ pro milion.
Peníze se taky označují podle obrázků na bankovkách. „Hradčany“ jsou stokoruny, „Smetana“ a „Palacký“ tisícikoruna a „Masaryk“ je na pětitisícovce.
A jak je to s korunou? Ta pochází z latinského slova Corona, které znamená věnec nebo královskou korunu. Byla převzata z původně společné Rakousko-Uherské měny. Po právní stránce vznikla československá koruna v roce 1919, kdy byl přijat zákon o úpravě a správě platidel. Ve hře byly i jiné názvy: sokol, lev, denár, říp, hřivna, frank nebo řepa.
(Argot označuje slovní zásobu spodiny, žargon zlodějů, veksláků, překupníků, narkomanů, prostitutek nebo vězňů. Jeho smyslem je utajit obsah sdělení. Počátky dokumentace argotu se hledají v smolných knihách, kam byla zaznamenávána vyznání zločinů při mučení.)
Zdroj: knižní archiv Antonín ViK a Český rozhlas, 2016, Markéta Pravdová
