Klepání na dřevo má odehnat smůlu a zabránit zakřiknutí. Zvyk sahá až do dob pohanství, kdy lidé věřili, že ve dřevě žijí dobří duchové, kteří mohou splnit přání a chránit je před zlými silami. Zaklepáním se jim člověk symbolicky připomínal a žádal je o ochranu. Dnes má tento rituál spíš symbolický význam – chrání štěstí před „zakřiknutím“, hlavně když mluvíme o něčem, co ještě není jisté. Například když někdo řekne: „Ještě jsem letos nebyl nemocný,“ raději rychle zaklepe na dřevo, aby to nezakřikl – nejlépe třikrát.
Kdo byli Druidové:
Původ klepání na dřevo sahá až do období Keltů, konkrétně ke kastě keltských kněží, kteří v tehdejší Galii (dnešní Francii) a Británii působili jako vědci, léčitelé, učitelé a soudci. Druidismus byl formou uctívání přírody a jeho nejhlubší tajemství znali pouze zasvěcenci. Druidové údajně dokázali komunikovat s lesními bohy (ve skutečnosti s démony), ovládali umění run a věřilo se, že mohou měnit nebo s pomocí bohů ovlivňovat určité události. Druidové věřili, že prastaří duchové přebývají ve stromech, a tím, že na strom zaťukají, si je mohou přivolat na pomoc. Nejčastěji se klepalo na dub, avšak fungovat mělo jakékoli dřevo.
V křesťanství se toto gesto později vykládalo jako symbolický dotek „svatého dřeva kříže“, tedy připomínka Ježíšova kříže, který měl člověka chránit před neštěstím.
Klepe se nejen na dřevo, ale i na sklo. Sklo má naopak symbolizovat něco, co neshoří jako strom, zkrátka něco, co je trvanlivé. Každá pověra má svou protipověru a my nevíme úplně přesně jak to je,“ vysvětluje etnolog Petr Janeček a dodává: Ťukáme si i na čelo. „Myslíme si, že je to proto, že v hlavě sídlí duše. Podle původních pověr to bylo srdce a úplně nejstarší sídlo duše bylo paradoxně v břiše. Tomu věřili staří Římané,“
Proč jsou lidé pověrčiví:
„Lidská mysl nemá ráda náhodu. Máme tendence hledat vzory, příčiny a logiku. Pověrami se také lidé zabezpečují. Výzkumy ukázaly, že nejvíce pověrčiví jsou lidé, kteří mají rizikové povolání. V minulosti to byli třeba horníci a havíři, kteří nemohli vlastními silami ovlivnit, že bude zával nebo se důl sesype. Čím více jsme vydáni na milost osudu nebo přírodě, tím více jsme pověrčiví. I přírodní národy jsou pověrčivé při pocitu ohrožení. Používají pověry, když vyjedou na kánoi a bojí se bouře, ale ve vesnici už ne,“ uzavírá vyprávění Petr Janeček.
