Podle Slovníku české frazeologie a idiomatiky má člověk „čtyřiapadesát řečí“ zejména tehdy, když příliš teoretizuje, přemýšlí o možnostech a způsobech, jak něco provést, často v kontrastu se skutečným výkonem, nebo když reaguje na příkaz či úkol. „Čtyřiapadesát řečí“ je také stav, kdy má někdo řečí více, než je zdrávo — snaží se situaci okecat a jeho slova jsou zbytečná.
Pravděpodobné vysvětlení původu rčení najdeme v časopisu Naše řeč z roku 1958, kde profesor Vl. Šmilauer píše, že úsloví mít řečí čtyřiapadesát (popř. moc řečí čtyřiapadesát) vzniklo podle snáře, kde se u hesla „moc řečí slyšeti — ve snu viděti“ radilo vsadit v loterii číslo 54.
Hezké vysvětlení vzniku rčení nabízí ve své knize Miloslav Švandrlík. Podle jazykovědců sice není pravdivé, ale pro pobavení čtenářů ho uvádíme: „Autorem, i když zjevně nechtěným, tohoto dnes už značně rozšířeného rčení, je prý spisovatel a také farář Jindřich Šimon Baar. Stalo se, že proslulá chodská klepna (někdo tvrdí, že rodačka z Klenčí a někdo z Trhanova) Amalie Livencová rozšířila o důstojném pánovi velice ošklivé pomluvy. Zkrátka a dobře, bez uzardění tvrdila, že si slavný spisovatel v ničem nezadá s jiným slavným spisovatelem Jakubem Casanovou. Lidé těm řečem naslouchali, pokyvovali nedůvěřivě hlavami, ale nikdo proti Livencové radikálně nezasáhl. Jindřich Šimon Baar neměl o těch řečech nejmenší tušení, a když mu jeho kostelník sdělil, co se všechno vykládá, upřímně se zhrozil. „Kdo takové lži může roznášet?“ Zahřímal a obrátil se na informátora. Ten chvíli váhal, má-li prozradit zdroj pomluv, ale potom vzal tužku a napsal na kus papíru: LIV, což mělo být vodítkem k určení zlozajníka. Spisovatel však zmateně zíral na ta tři písmena a pokládaje je za římskou číslici vyhrkl: „Čtyřiapadesát?“ A to se kupodivu ujalo. Dodnes se říká o tom, kdo se plete do cizích věcí a ustavičně pomlouvá, že má řečí čtyřiapadesát."
zdroj: kniha: Proč se to říká – Miloslav Švandrlík (1932 – 2009)
