Proč se říká - Lže jako baron Prášil | České zvyky, tradice a pranostiky

Říká se, že kdo "lže jako baron Prášil", tak si vymýšlí neuvěřitelné až fantastické historky. Postava barona Prášila vychází ze skutečné historické osobnosti, německého barona von Münchhausen. K jeho typickým „lžím“ patřily například příběhy o cestě na Měsíc, vytažení se z bažiny za vlastní vlasy nebo cestování na dělové kouli, jak ukazuje například film Karla Zemana a obrázky pod textem.

Příběh barona Prášila, jehož celé jméno zní:
Karl Friedrich Hieronymus, baron von Münchhausen (1720 – 1797)

Podobně jako jeho předkové i on vstoupil do jezdeckého pluku. Později vstoupil do ruské armády, v níž sloužil až do roku 1750, v jejich řadách se osvědčil v bojích proti Turkům, kde získal hodnost rytmistra. Část života prožil v drsném vojenském prostředí a současně poznával svět. Po několika letech vyměnil rušný vojenský život za ospalé venkovské prostředí rodového venkovského sídla poblíž Hannoveru, a tam strávil zbytek života. Měl rád společnost a obklopoval se okolními šlechtici a statkáři. Pro jejich a jistě i své obveselení a zábavu si vymýšlel fantastické historky, z nichž k nejzdařilejším a posluchačům nejbližším patřily jeho lovecké „zážitky“. Jako příklad lze uvést zajíce, který měl vedle čtyř normálních nohou další čtyři „náhradní“ na zádech, takže když se unavil, udělal přemet a na rezervních nohou si to pelášil dál. Nebo o jelenovi, po němž baron vystřelil třešňovou peckou, protože mu došly náboje. Když se na stejné místo vrátil za dva roky, uviděl jelena, kterému mezi košatými parohy rostla neméně košatá třešeň, obsypaná šťavnatými plody.

Díky takovým historkám se baron proslavil i za hranicemi panství. Vyprávění vyšla anonymně roku 1781 v Berlíně ve sbírce příběhů Rukověť pro veselé lidi. Roku 1785 knihu do angličtiny přeložil a v Oxfordu vydal německý spisovatel R. E. Raspe (1736–1794) pod názvem Vyprávění barona Prášila o jeho neuvěřitelných cestách a taženích v Rusku. Němec Bürger tuto knihu roku 1786 přeložil zpět do němčiny a doplnil ji o celou řadu dalších vyprávění. Do češtiny byly poprvé přeloženy v roce 1824.
Baron zemřel ve svém rodišti Bodenwerderu. V tomto městečku je i jeho muzeum a množství soch připomínajících některou z neuvěřitelných příhod. Po baronu Münchhausenovi je pojmenována psychická porucha známá jako Münchhausenův syndrom. (zdroj: knižní archiv Antonín ViK a kniha od Stanislavy Kovářové – Proč se říká 222x)

Baron Prášil vypravuje o svých námořních dobrodružstvích

Tato část obsahuje deset Prášilových námořních dobrodružství a jeho cestu zeměkoulí spojenou s dalšími příhodami.

V prvním námořním dobrodružství popisuje Prášil svou cestu na Cejlon, kterou absolvoval jako mladík se svým příbuzným za jeho strýcem, který tam byl guvernérem. Cestou přistáli u ostrova, kde rostly na stromech již naložené okurky. Na Cejlonu si s přítelem vyšel na lov a tam jej přepadl lev. Když chtěl uprchnout, zjistil, že mu v cestě stojí obrovský krokodýl. V okamžiku, kdy lev na něho skočil, padl na zem a lev vletěl krokodýlovi přímo do tlamy. Prášil lva zabil a krokodýl se udusil.
Ve druhém námořním dobrodružství popisuje Prášil svou cestu z Portsmouthu do Severní Ameriky roku 1766. Plavil se na válečné lodi, která měla na palubě tisíc děl a čtrnáct tisíc mužů posádky. Když byli asi tři sta mil od Řeky svatého Vavřince, narazila loď prudce na nějaké skalisko, ale olovnice ani v hloubce pěti set sáhů nenarazila na dno. Katastrofu způsobila obrovská velryba, která na hladině usnula. Netvor popadl do zubů hlavní kotvu a vlekl loď asi šedesát mil, když se lano naštěstí přetrhlo. Loď však dostala trhlinu, kterou se stále nedařilo ucpat, až ji Prášil zacpal zadní částí svého těla a nesvlékl si přitom ani kalhoty.
Ve třetím námořním dobrodružství spolkl Prášila ve Středozemním moři veliký žralok. Prášil mu začal v žaludku tancovat, žralok vyplaval na hladinu, tam jej ulovila italská obchodní loď a Prášil byl zachráněn.
Ve čtvrtém námořním dobrodružství se Prášil, když byl v tureckých službách, bavil projížďkami výletní bárkou po Marmarském moři. Na jedné z nich sestřelil obrovský balón, ve kterém byl Francouz a půl pečené ovce. Ten pak vyprávěl, že balón, ve kterém chtěl s ovcí předvést zábavné představení, byl větrem zahnán nad širé moře a tak vysoko, že mu Slunce ovci, kterou musel z hladu zabít, upeklo do zlatova, takže měl pečeni k jídlu.
V pátém námořním dobrodružství cestoval Prášil z Cařihradu do Káhiry s tajným posláním od sultána. Na cestě získal do svých služeb vynikající pomocníky. První z nich měl na každé noze přivázané padesátilibrové závaží, aby se nepohyboval příliš rychle, druhý měl tak dobrý sluch, že slyšel, jak roste tráva, třetí byl čarovným střelcem, který dokázal z místa poblíž Cařihradu sestřelit vrabce na špičce štrasburského chrámu. Čtvrtého našel v Libanonu. Byl to takový silák, že dokázal najednou vytrhnout a odnést čtvereční míli lesa. Po příjezdu do Egypta pak získal posledního, který dokázal nosními dírkami dělat vítr. Když Prášil vyřídil v Káhiře své poslání, vrátil se i se svými novými služebníky do Cařihradu.
V šestém námořním dobrodružství mu zázrační služebníci, které získal v předcházejícím dobrodružství, pomohli vyhrát sázku, že sultánovi za hodinu opatří láhev vynikajícího tokajského vína z císařského vídeňského sklepa. Pokud by Prášil prohrál, přišel by o hlavu, v případě vítězství si mohl odnést ze sultánovy pokladnice tolik zlata, stříbra, perel a drahého kamení, kolik unese nejsilnější muž. Jako výhru Prášilův silák pochopitelně odnesl ze sultánovy pokladnice všechno. S kořistí se Prášil se svými pomocníky odebral hned do přístavu a odplul. Sultán za nimi poslal své námořní loďstvo, ale pátý služebník udělal svými nosními dírkami takový vichr, že celou tureckou flotilu zahnal zpět k pobřeží.
Sedmé námořní dobrodružství vyprávěl nejprve Prášilův pobočník. Bylo o tom, jak se sultán s baronem usmířil, protože měl takové příjmy, že mu vyprázdněná pokladna vlastně nevadila. Když ale chtěl Prášil přehodit obrovské sultánovo dělo přes úžinu na druhý břeh, uklouzl a dělo zmizelo ve vodě. Sultán se tak rozlítil, že Prášila odsoudil k smrti. Zachránila jej jedna sultánova žena, která jej schovala a umožnila mu útěk do Benátek. Pak se slova ujal opět baron a líčil své zážitky při obléháni Gibraltaru, kdy v přestrojení za kněze vnikl do nepřátelského tábora a tam naházel všechna jejich děla do moře. Kromě toho vylíčil ještě příhodu svého otce, který zkrotil splašeného mořského koníka a procestoval na něm podmořský svět. Přitom viděl zpívající ryby, vodní oheň, rybí ložnice, porodnice a školy, podmořské lesy, humří, račí a ústřicové stromy.
V osmém námořním dobrodružství vypráví baron Prášil o tom, jak se zúčastnil výpravy na severní pól a přepadli jej lední medvědi. Jednoho z nich zabil a převlékl se do jeho kůže a medvědi jej vzali mezi sebe. On je pak všechny postupně zabil a maso i kůže dopravil na loď.
V devátém námořním dobrodružství plul baron do Východní Indie. Na palubě měl psa, který uprostřed oceánu větřil zvěřinu. Prášil se vsadil s kapitánem sázku o sto guineí, že se zvěřina do půl hodiny objeví. A skutečně. Námořníci vzápětí ulovili žraloka, který měl v žaludku živé koroptve, z nichž jedna dokonce seděla na vejcích.
Desáté námořní dobrodružství obsahuje popis druhé cesty barona Prášila na Měsíc. Tentokrát se tam dostal na lodi, kterou smršť zvedla vysoko nad mořskou hladinu. Na Měsíci žily obrovské bytosti (například moucha byla velká téměř jako pozemská ovce) a měsíční král vedl právě válku se Sluncem. Nejstrašlivější válečnou zbraní Měsíčňanů byly ředkvičky. Vrhali jimi jako oštěpy a okamžitě jimi usmrtili každého, koho zasáhli. Jako štíty používali Měsíčňané houby a když nebyla sezóna ředkviček, nahrazovali je chřestem. Samotní Měsíčňané měli hlavu pod pravou paží a mohli si ji nechat doma, přičemž s ní měli neustálý kontakt. Oči si Měsíčňané mohli libovolně vyndávat a nasazovat a v prodejnách očí si mohli kupovat takové, které byly právě v módě.
Prášilova cesta zeměkoulí začal tím, že baron chtěl na Sicílii prozkoumat soptící Etnu. Když třikrát obešel kráter a nic nezjistil, skočil prostě dovnitř. Na dně kráteru našel boha ohně Vulkána a jeho pomocníky Kyklopy, jak se spolu hádají, což byla zřejmě příčina soptění hory. Vulkán baronovi ošetřil popáleniny a seznámil jej se svou manželkou Venuší. Nakonec však začal na barona žárlit a prohodil jej zeměkoulí do Tichého oceánu, kde jej vylovila holandská loď. S tou se dostal nejprve do moře z mléka, kde našli ostrov ze sýra a kde se z vinné révy lisovala smetana, a pak do moře plného vína. Nakonec je spolkla tak obrovská ryba, že nedohlédli jejího konce, a v jejím žaludku našli spoustu jiných lodí a také deset tisíc lidí. Na baronovu radu spojili dva veliké stožáry, a když ryba otevřela na hladině tlamu, vzepřeli stožáry o její dolní a horní čelist, takže ryba nemohla tlamu zavřít. Tak se všichni dostali na svobodu.