Slovní spojení „lukulské hody“ (případně přídavné jméno „lukulský“) se používá jako označení pro velkolepou, nákladnou a okázalou hostinu s nadbytkem jídla a pití. Toto přídavné jméno se tedy nejčastěji objevuje ve spojení s jídlem – například lukulské hody či lukulská hostina. Slovníky však uvádějí i širší užití, například ve spojení lukulské požitky.
Když budeme pátrat po původu přídavného jména lukulský dozvíme se něco z historie. Slovo lukulský totiž vzniklo ze jména jedné historické postavy, která má mnoho společného i s třešněmi. Ten pán se jmenoval Lucius Licinius Lucullus, žil v letech 110 až 57 před Kristem. Byl římský konzul a vojevůdce. Vedl římské vojsko v bojích s Peršany. Ty boje byly vítězné, přesto byl Lucullus po osmi letech vedení římských vojsk zbaven. V některých knihách se píše, že se mu vzbouřilo vojsko, v jiných, že se znelíbil římským finančníkům, protože odmítl zcela odírat porobené asijské národy. V každém případě Lucullus odešel do soukromí a po odchodu z veřejného života neživořil. Naopak, byl velmi bohatý a tohoto bohatství si patřičně užíval.
Lucullus měl několik vil na těch nejpřednějších adresách. V Neapoli, a hlavně v Tusculu, což bylo městečko asi patnáct kilometrů jihovýchodně od Říma, kde si římští boháči a veřejní činitelé stavěli letohrádky. Kdo z tehdejšího Říma nejezdil do Tuscula, jako by nebyl. Lucullus ve svých vilách nejen žil, psal o válkách, které vedl, a zahradničil, on zde také pořádal velkolepé hostiny, na které rádi chodili nejvýznamnější Římané, například sám Caesar či Lucullův nástupce ve velení vojska Pompeius. Lucullovy hostiny byly drahé, často trvaly až do rána a jídlo na nich bylo vynikající. Ale Lucullus prý dokázal vychutnat jídlo, i když stoloval sám. V těch řídkých případech prý svému kuchaři říkal, že i teď jde o velkou hostinu, protože nejpozornější římský hostitel hostí největšího římského labužníka.
Lucullus a třešně:
Lucullus byl také vyhlášený zahradník. V pontském, tedy maloasijském, městě Kerasus objevil třešně a začal je pěstovat ve svých zahradách. Odtud se pak rozšířily po celé Evropě. Protože však mají třešně původ asijský, není ani jejich pojmenování české. Naši předkové přetvořili praslovanské čeršňa do podoby třešeň. Toto slovo vzniklo z latinského cerasus, které zase pochází z řeckého kérasos. To je vlastně jméno maloasijského města Kerasus, kde třešně objevil římský vojevůdce a boháč Lucullus. (autor: Michal Novotný, Český rozhlas, 2003)
Úryvky z naší literatury:
- Vyhladověvše cestou mohutnými a příjemnými dojmy — mohutné a příjemné dojmy budí, jak známo, velkou chuť k jídlu — objednali jsme si v malounkém, skromném hostinci pivo, máslo a vrchovatou mísu vařených bramborů, abychom tak doplnili své hojné zásoby a připravili si tak lukulské hody, třeba bez muren, vykrmených těly otroků a bez ústřic z Baj pod Neapolí. (z knihy Potštýn, 1897)
- Mladý Věk nešel rovnou domů. Poledne minulo, hlad se ozýval, a u křižovníků dnes neměl oběd. Aby laciněji pojedl, zastavil se na Uhelném trhu. U „kuchyní“ pod oblouky podsíně nebyla tlačenice. Hned dostal porci rýžové kaše, do papíru, a chtěl chvatně do nedalekého svého bytu, aby ve svém pokojíčku, tajně, aby mistr Prax neviděl, odbyl své lukulské hody a chlebem zajedl. (z knihy F.L. Věk, 1931)
