V češtině se slovo kakabus už v 19. století užívalo ve významu morous, škarohlíd, mrzout, zamračený člověk, nevrlý patron. Přeneslo se tedy i do rčení – koukat jako kakabus = mračit se jako bručoun.
Slovo „kakabus“ má kořeny v latině (caccabus) a řečtině (kakkabos), kde označovalo obyčejný hrnec na vaření. Z něj vzniklo přídavné jméno cacabatus, znamenající „černý od sazí“. Dnešní expresivní význam tak vyvolává představu temného, začouzeného hrnce – něčeho, na co není zrovna příjemný pohled. Právě tato vizuální asociace možná stojí za tím, že se ze starého kusu keramiky stal výraz pro zakaboněného člověka. Svou roli mohl sehrát i výraz hospodyňky, která se při mytí takového hrnce nejspíš tvářila nevlídně a zarputile.
Kakabus mohl být i fekální vůz:
V době, kdy se z Prahy stávala moderní metropole, začala městská rada zavádět nové služby – včetně tehdy převratných fekálních vozů. Jenže jak jim říkat? Byla to éra autobusů, omnibusů, všech možných „busů“… A tak tehdejší starosta přišel s nápadem: pojmenujme to kakabus. Přiléhavé, výstižné, skoro až poetické. Neprošlo to. Ale kdo ví – třeba by se ten název nakonec chytl líp než dnešní technicky suchý „fekální vůz“…
V kamnářském řemesle označuje „kakabus“ specifický typ kachle:
Vyráběly se a používaly už ve středověku. Svým tvarem kachle připomínaly hrnec – měly uzavřené dno a otevřené hrdlo. Právě proto se jim také říkalo „kachle nádobkové“. Vyráběly se na hrnčířském kruhu a patřily mezi nejjednodušší a nejstarší formy kachlů. Tyto kachle se vkládaly přímo do ohniště, kde na ně působil plamen. Spojovaly se hlínou a byly běžné nejen v hradech, ale i v chudších stavbách, jak dokazují četné archeologické nálezy.
zdroj: Naše řeč, r. 1923 a Kamnářství škopek
