Přísloví "Každá liška chválí svůj ocas" se používá pro zdůraznění faktu, lidé obvykle v názorech na sebe nebo své blízké nebo na majetek jsou obvykle nekritičtí. Jejich chvála nemusí být úplně objektivní a mohou zkreslovat skutečnou kvalitu toho, co mají na mysli.
Nejstarší zmínka o rčení je ze 14. století, kdy přísloví „každá liška svůj ocas chválí“ dostalo rýmovanou předrážku, jinak nesmyslnou: „X cum vocali – každá liška svůj ocas chválí“ a v 15. století byl rčení přidán ironický doplněk: „každá liška svůj ocas chválí – a blázen cepy.“ Z roku 1561 je pak známá varianta: „Každý blázen svou palici sobě oblibuje, rovněž jako liška jen svůj ocas chválí.“ V 17. století rčení zmiňuje i J.A. Komenský. Na závěr jedna polská varianta z roku 1673: „Každá liška svoj chvost chváli, dokial si ho nepopáli.“ (Česká přísloví, 1911)
Z naší literatury:
- Rovněž známo je, že »každá liška svůj ocas chválí,« a tak obyčejně každý otec svého syna, každá matka dceru svou. Ba nejen chválí, nýbrž i přeceňuje, za lepší považuje, než skutečné jsou. Divná věc! Jak obojetno bývá oko otcovo, oko matčino! Brzy se podobá sklu zvětšovacímu, když chce uviděti dobré stránky dítka svého, a brzy zase sklu zmenšovacímu, když pozoruje špatné vlastnosti jejich. (Listy vychovatelské, Jan Funtíček, 1889)
- Vaši vojáci se bojí bajonetu, nejdou na bajonet, neumějí šermovati, kavalerie je špatná, dělostřelectvo neméně. Naši armádu máte viděti, ale vy jste neviděl než armádu svou a každá liška svůj ocas chválí, rozumíte? Já vaše vojáky viděl, vaši armádu znám a pravím ještě jednou, že ve všech zbraních stojí daleko za naší! (Pro česť armády, Pavel Albieri, 1884)
- Je to smělost u toho ženského světa, nemíti vkusu pro věc a osobu vznešenou bez ohledu na to kdo, co, odkud a jaký je? lnu, podle vkusu pronáší se i úsudek. Mají-li dvě dívky po jednom milenci a po jedné jupce, různiti se bude jejich vkus a ve své náklonnosti nebudou jednomyslnými: každá bude straniti svému. Každá liška svůj ohon chválí. (Listy pojizerské, 1895)
- „Každá liška svůj ohon chválí!“ Opáčil uražený puškař. „Jak pak byste se vy neujal dřevorytců proti písmolijcům! Nechci se však s vámi, sousede, hádati. Upozorním vás pouze na dvě výhody Gutenbergova vynálezu, o nichž se dřevorytcům při deskotisku ani nezdálo. Gutenberg může svých písmenek užiti padesátkráte, stokráte, pětistakráte, může je pokaždé znovu sestavit! (Patero obrázků z dějin knihy, Arne Novák, 1911)
- Jako při jednotlivých lidech vidíme, že se rádi příkladem jiných a mohutnějších řídí, a že silnější duchové rádi smýšlení své ostatním vnucují: zrovna tak děje se mezi celými národy. Každá liška svůj ohon chválí, a každý by rád, aby se jiní dle něho spravovali. Tak pozorujeme patrně v dějinách rozličných národů, že vždy národ, jenž nad jiným národem zvítězil, podmaněnému vnucoval neb vnutil své státní zřízení, své náboženství, svůj jazyk, své obyčeje… (Belletrie, K. H. Borovský, 1907)
- Vaši vojáci se bojí bajonetu, nejdou mi bajonet, neumějí šermovati, kavalerie je špatná, dělostřelectvo neméně. Naši armádu máte viděti, ale vy jste neviděl než armádu svou a každá liška svůj ocas chválí, rozumíte? Já vaše vojáky viděl, vaši armádu znám a pravím ještě jednou, že ve všech zbraních stojí daleko za naší!" Sám pán Bůh ví, kde se najednou ve mně vzalo tolik rakouského vlastenectví a chvály pro armádu, na které jsem vždycky spíše viděl jen chyby než přednosti… (Vánoční album, Gustav Dorfl, 1884)
zdroj: knižní archiv Antonín ViK
