Jedna z pověr říká, že brána do pekla se nachází za šípkovým keřem. Odtud údajně pochází i úsloví „jdi mi k šípku“. V časopisu Naše řeč, z roku 1920 je toto rčení označeno za eufemismus k výrazu „jdi mi k šibenici!“, který odpovídá německému „Geh’ zum Galgen“. Významově je příbuzné i s obraty „jdi na horoucí skálu, do horoucího pekla“ nebo „jdi mi k čertu!“. Všemi těmito rčeními odháníme nepříjemné osoby od sebe a odkazujeme je k místům (nebo bytostem) co nejvzdálenějším a nejhroznějším.
Dnes velmi často někoho „posíláme do háje“. Je to nevinně znějící nadávka, která ve společnosti silnějších vulgárních výrazů zpravidla nikoho nepobouří ani neurazí. Dříve však slovo háj označovalo hřbitov, takže pokud někoho pošleme „do háje“, naznačujeme mu tím v lepším případě to, že by měl jít na hřbitov.
U rčení „Jít do háje“ najdeme ve slovníku tyto ekvivalentní výrazy: dej pokoj, jdi si svou cestou, nežvaň, neotravuj, nech mě být atd.
Ukázky z české literatury:
- Na pohovku sedla všehovšudy jednou; když poprvé sedla a pera pod ní povolily, tak se chudák stará lekla, že div nevykřikla. Děti se jí smály, sedly na pohovku a houpajíce se volaly babičku, aby jen šla, že se to nezboří; ale babička nešla: „Jděte mi k šípku,“ povídala, „kdo pak by do takové houpačky sedal, to je tak pro vás.“ (Babička, 1945)
- Nikoli! Když jsem se ho ptal, hledá-li pana básníka, dal mi za odpověď, abych šel k šípku i s básníkem! (Spisy V. Kl. Klicpery, 1862)
- Oženiti tebe? Jdi mi k šípku, kloučku, vždyť máš ještě mléko na bradě! Ferda (sáhne si rychle na bradn). Oho! mně jest již dvaadvacet! A kdo se z mládí neožení, později ať toho nechá, staré přísloví. (Bodrý venkovan, 1874)
- Ať jde k šípku, potrhlý strašpytel! Přišel jsi tedy sám, a mne tvůj příchod velmi těší. Nahodil jsi se k trapné události. Ničema jestřáb nám unikl, ale jaká pomoc! Jenom když má ubohá dceruška je živa a doufám, že také zdráva. Nic tě nebolí, beruško?« »Nic mne nebolí. Byla jsem však leknutím napolovic mrtva.“ (Černý kohoutek, 1899)
- Eh, jděte k šípku s těmito názory! Sem přijďte do těchto kolonií a poznáte, mnoho-li má ceny člověk i ta falešná morálka dnešní společnosti. Se mnou pojďte a strhneme roušku té přetvářce, jíž zakryly pravdu. (Pan závodní, 1947)
zdroj: knižní archiv Antonín ViK
