Rčení „Ikarův pád“ vyjadřuje náhlý pokles nebo selhání člověka v jeho postavení či činnosti, obvykle jako důsledek vlastní pýchy, nerozvážnosti nebo nedostatku sebekázně. Pochází z řecké mytologie, z příběhu o Daidalovi a jeho synu Ikarovi.
Legenda o Ikarovi:
Ikarův otec Daidalos byl nejen zdatný athénský stavitel, truhlář a řezbář, který prý vynalezl nebozez a sekeru, ale i vynikající sochař. Říkalo se o něm, že jeho sochy vypadaly jako živé, a proto je museli přivazovat, aby neutekly. Přesto záviděl svému synovci Talovi, který podle báje vynalezl pilu a hrnčířský kruh. Z obav, že jej Talós v umění předstihne, jej Daidalos zabil. Zato byl odsouzen k trestu smrti, ale zachránil se útěkem, a útočiště našel u krétského krále Mínóa. Na jeho přání vystavěl nejen labyrint pro Mínótaura, ale i taneční rejdiště pro Ariadné a nakonec i dřevěnou krávu Mínóově manželce Pasifaé jako náhradu za ztraceného milovaného býka.
Aby Daidalos neprozradil tajemství labyrintu nebo nepostavil podobný jinde, nesměl z Mínóova příkazu Krétu opustit. Protože mu Mínós zakázal opustit ostrov po moři, rozhodl se Daidalos, že uprchne vzduchem. Pro sebe a svého syna sestrojil z ptačích per a vosku křídla. Když je dokončil, připnul je sobě i svému synovi a varoval ho: „Leť střední cestou, synu můj — ne příliš nízko, aby ti mořská vlhkost neslepila křídla, a ne příliš vysoko, aby ti slunce neroztavilo vosk.“ Zpočátku Ikaros poslechl. Avšak opojen svobodou a krásou letu začal stoupat výš a výš, až se přiblížil k slunci. Vosk na křídlech se rozpustil, peří se rozletělo a Ikaros se zřítil do moře, které po něm nese jméno Íkarské (jihovýchodní část Egejského moře) a pojmenován po něm je i hornatý ostrůvek Ikaria blízko tureckého pobřeží.
Daidalos podle báje obětoval svá křídla v řeckých Kýmách, proslulých Apollónovým chrámem a věštírnou Sibylly, a poté se uchýlil na Sicílii.
Od té doby se „Ikarův pád“ používá jako symbol pro situaci, kdy člověk kvůli své touze po slávě, svobodě nebo moci překročí své možnosti a následně utrpí nevyhnutelný pád.
zdroj: knižní archiv Antonín ViK a kniha od Stanislavy Kovářové – Proč se říká 222x
